Namibie
Zimbabwe
2007
|
Zimbabwe Namibie
|
Namibie
Zimbabwe
2007
|
Zimbabwe Namibie
|
Naše trasa cesty po Namibii
Účastníci zájezdu
Obsah
Den první, 12.5.2007 – Odlet Praha – Frankfurt n. Mohanem-Johannesburg
Den druhý, 13.5.2007, Přílet do Victoria Falls, plavba po Zambezi
Den třetí, 14.5.2007, Victoria Falls
Den čtvrtý, 15.5.2007, Den čtvrtý, 15.5.2007, Poušť Kalahari
Den pátý 16.5.2007 Keetmanshoop
Den šestý,17.5.2007 Caňon Village, Rybí řeka, Garuba, Lüderitz,
Den sedmý, 18.5. 2007 Lüderitz den druhý
Den osmý, 19.5.2007 Sossusvlei
Den devátý, 20.5.2007 Sossusvlei den druhý
Den desátý, 21.5.2007 Kaňon Kuiseb, národní park Naukluft, Swakopmund.
Den jedenáctý, 22.5.2007 Walvis Bay
Den dvanáctý, 23.5.2007 Twyfelfontein
Den třináctý, 24.5.2007 Twyfelfontein fresky, Zkamenělé stromy, Fingerclippe
Den čtrnáctý, 25.5.2007 Park Etosha den druhý
Den patnáctý, 26.5.2007 Tsumeb
Den šestnáctý, 27.5.2007 Lodge Oropoko, Windhoek
Let Lufthansa 3263 je zahájením cesty směr Namibie. První destinací je však Frankfurt nad Mohanem a je hned s překvapením.
Cesta začíná v Praze
Z cedule na nás hned po příletu křičí posunutý odlet Frankfurt n. Mohanem – Johannesburg, původní odlet 20,45, odhad je nyní 0,10. Takže máme 2,5 hodiny čas. Letadlo je ještě někde na cestě z Johannesburgu, tedy máme chvíli pauzu.
Hurá, je 23,50, boarding time. 0,30 a letadlo je již téměř plné. 0,40, začínáme popojíždět. Let SA – 261 směr Johannesburg (Pretoria) startuje.
To, co v této chvíli nevíme je, zda nás v Johannesburgu vzhledem k našemu zpoždění počká letadlo do Victoria Falls v Zimbabwe. Maximálně může čekat 50 minut. Co je podstatné, je zřejmé, že naše zavazadla to asi nestihnou. Fajn, všechna výbava – pláštěnka, repelent apod. tedy vezeme zbytečně. Vlastně jsme je nabalili jen díky vodopádům.
Před startem je třeba ještě vyřešit drobný problém – vyměnit si místo s jednou dívčinou, ať sedíme s Dájou vedle sebe. U odbavení jsme chtěli místo do uličky, když už nebylo u okna. To nám také splnili oběma. Seděli jsme každý na jednom konci řady sedadel a v jiné řadě – každý do jiné uličky. Let je příjemný, obsluha výborná, letadlo nové, dobře vybavené. Stíhám shlédnout dva filmy, chvíli spánku a v 11,30 hodin přistáváme v Johannesburgu (místní čas odpovídá našemu času letnímu).
A jsme v Johannesburgu
Máme kliku – let číslo BA 6285 do Victoria Falls na nás čeká, na naše zavazadla však nikoliv. Máme před sebou dva dny s výbavou, kterou jsme uložili do příručních zavazadel. Nutno říci, nic moc.
Let trvající něco málo přes dvě hodiny je velice příjemný, modrá obloha bez mráčku. Jediné mráčky však vidíme v dálce před přistáním, a to je už vodní tříšť a mračna nad vodopády. Vypadá to zajímavě. Přistáváme ve Victoria Falls, vystupujeme z letadla a přes přistávací dráhu míříme k malé letištní hale.
Victoria Falls – jdeme na imigrační
Brzy se přesvědčujeme, že jsme v zemi socialismu pod vedením velkého vůdce R. Mugabeho. Dva ospalí imigrační úředníci líně vypisují víza ručně a vybírají poplatky 30 USD za osobu. Jsou ještě černější, než černoši v Johannesburgu anebo se mi to v zářivém slunci jen zdá. Před námi je dav lidí, a tak máme čas sledovat ten místní cvrkot, kdy je na vše dostatek času.
Socialismus v Zimbabwe v praxi – hodina = žádný čas
Trvá to hodinu, než jedno letadlo odbavili. Dvěma autobusy jedeme do hotelu The Kingston ve Victoria Falls. Cesta trvá asi 20 minut. Přijíždíme do městečka a míjíme řadu obchodů. Jeden z nich nese název Baťa!
Hotel je obrovský a luxusní. Dostáváme welcome dring na uvítanou. Je to pomerančový džus. Příjemné v tomto horku. V uvítací hale jsou pečlivě uloženy klíče od pokojů a velká cedulka „Mr. Neklapil group“.
Jsme tu vítáni.
Jdeme se ubytovat. Máme cca hodinu na přípravu, bude následovat cesta po Zambezi. Vlastně se nemáme jak a na co chystat, nemáme s sebou zavazadla. Takže rychle pod sprchu a hop zpátky do jediných oděvů, v kterých jsme přijeli. Z Nokia pokoje je pěkný výhled na jezírka, umělé vodopády a gejzíry. Máme si před odchodem důkladně zavřít okna. Je tu stádo drzých opic a mohly by nám obydlí pěkně rozházet. Ukrást není co, zavazadla jsou snad v Johannesburgu. Odcházíme k řece. Čeká nás pěkná jachta velmi dobře vybavená různými drinky a jinými laskominami.
Začíná to dobře
Jíst a pít můžeme, co hrdlo ráčí. Vše je v ceně. Poprvé s sebou nesu také nový dalekohled, který jsem speciálně na cestu do Namibie koupil. Plavba je nádherná. Uvědomuji si, že to snad ani není splněný sen, neboť jsem si nikdy ani ve snu nepředstavoval, že bych někdy mohl plout po Zambezi, sledovat hrochy, popíjet vybrané whisky, sledovat západ slunce z paluby lodi.
A je tady veselo
Při čtení knížek cestovatele Holuba to byly vzdálené, pro mne nedostižné krajiny plné exotiky. Teď jsme tady a máme možnost si to uvědomit, nafotit, prožít. Jsou to neskutečné okamžiky. Snažím si je maximálně vrýt do paměti.
Zambezi - řeka, která od sebe odděluje dva státy –Zimbabwe a Zambii. Délka toku – 2544 km, plocha povodí – 1 570 000 km2, průměrný průtok 7000m3/s, maximální průtok 16 000 m3. Pramení s řekou Kongo v Zambii v nadmořské výšce 1500m. Protéká po rovině Barotse s mírným spádem cca 1m/ 1200m. Mezi Zambií a Zimbabwe se nacházejí Victoriny vodopády - Mosi-oa-Tunya. 4. největší řeka na světě (po Nilu, Kongu a Nigeru).
Je zde i několik přehrad - Kariba (Zambie / Zimbabwe) – 520 km2. Vyrábí elektřinu pro oba státy.
Překračujeme lodí hranici mezi státy. V dálce je vidět stoupající opar z vodopádů.
Obsluha je příjemná…
Popíjíme, fotíme se, užíváme vzácných okamžiků.
Tak vypadá západ slunce na Zambezi
Západ slunce na řece Zambezi je impozantní. Prostě něco, co v knihách nevyčtete. To se musí zažít.
Přistáváme z pohádkové plavby a jdeme do hotelu. Hledáme restauraci. V Hotelu je pěkná, kruhová, téměř bez hostů. Vůbec v hotelu je prázdno na to, jak je veliký. Dáváme si dvě pizzy, dvě piva a platíme 10 €. Docela drahé na místní poměry. Příjemný den končí.
Západ slunce na Zambezi ještě jednou
Ráno vstáváme před sedmou hodinou a jdeme na snídani. Je v přízemí hotelu. Napůl hala, napůl otevřený prostor. Příjemné místo. Dáváme si omeletu s houbami, fazole v tomatu, džus a černou kávu. Pěkné prostředí.
Snídaně je bohatá
Hotel je postaven ve velkém stylu
Ani nestačím nafotit zajímavosti hotelové stavby a architektury a je tu odjezd směr Victoriny vodopády.
Victoriny vodopády – patří mezi největší vodopády na světě. Název místním jazyce –
Mosi-oa-Tunya – anglicky Victoria Falls. Šířka vodopádu je 1800 m. voda padá z výšky 120 m do 130 m úzkého a 140 m hlubokého kaňonu v čediči. Místní obyvatelstvo nazývá vodopád „dým, který hřmí“, nebo „duha“. Průměrný průtok je cca 1400 m3/s. Byly objeveny roku 16. listopadu 1855 anglickým cestovatelem Davidem Livingstonem. Název dostaly po anglické královně Alžbětě. V roce 1875 je také prozkoumal český cestovatel Emil Holub, který je také autorem jejich první mapy. Ta vyšla poprvé v cestopise Sedm let v Jižní Africe. Napsal také první publikaci o vodopádech – 16 ti stránkovou pojednání „The Victoria falls a few pages from a diary Emil Holub, M. D.“, který vyšel v roce 1879 v jihoafrickém Grahamastownu.
Malé srovnání s ostatními vodopády:
Název: Výška Šířka hrany Objem vody
Niagarské 51 1200m 2400-8000m3
Angel 82 2670 1600
VV 108 1670 1000 - 12000
Zastavujeme na malém parkovišti. Je obehnáno plotem, jsou zde očíslovány krámky, ve kterých se prodávají různé cetky a plánek i s fotografiemi Viktoriiných vodopádů. Za plotem se tlačí místní prodejci a přes plot nabízejí dřevěné sošky slonů, opic a tak dále. Stále křičí „Good price, good price 20€“. Jeden z prodejců má opravdu pěkné sošky a z 20€ se nakonec smiřuje s 5€. Dobrá cena myslím pro všechny.
Vyvolení prodejci v číslovaných stáncích se snaží prodat útlou knížečku o Viktoriiných vodopádech za 15 €.
Zde jsou stánky oficiálních prodejců
Snaha vydělat pár dolarů nebo EUR je u místních veliká
V hotelu jsem směnil 10 € za místní měnu – zimbabwské dolary ZWD (Z$). Kurz se mění v desítkách procent za den. Je na čase je zde utratit. Vydávám se ke stánku č. 8 a snažím se s prodejcem domluvit a vnutit mu jejich měnu + doplatek v €. Není moc ochoten přijímat místní měnu, a nemám čas smlouvat. Vlastík nás žene ke vstupu do národního parku, a tak nákup odkládám.
Nejdříve se podíváme na model VV
A dostane se nám řádného poučení
Před vstupem jsme informování místním průvodcem o historii a základních údajích o Viktoriiných vodopádech.
Jdeme úzkou pěšinkou a padá na nás zatím jemná vodní tříšť. Je slyšet hukot vodopádů, který se stále zvětšuje. Přicházíme k pomníku objevitele vodopádů – sira Livingstona. Fotíme se jako skupina. Jeden z průvodců ochotně fotí našimi přístroji. Výsledek je úsměvný. Fotil spíše oblaka než skupinu turistů. Naštěstí jsem před tímto pokusem fotil s využitím časovače kamery. Takže, alespoň nějaké foto máme i když jen u Livingstonových nohou.
U sochy Livingstona – objevitele vodopádů.
Jsme na levé straně vodopádů. Před sebou vidíme Čertův vodopád.
Levé, malé rameno- Čertův vodopád
Obrovská masa vody se valí do hloubky a chvílemi se nám ztrácí v mlze z vodní tříště a hned se zase objevuje. To hned cvakají spouště fotoaparátů. Je vidět nádherná duha. Zatím pláštěnky nepotřebujeme. Sestupujeme ještě níže k proláklině, abychom viděli, jak voda dopadá a vytváří tříšť. Je tady malá vyhlídka, částečně chráněná kopcem. Dopadající voda je odtud krásně vidět a sem tam se odkryje také zbývající část řeky.
Vracíme se zpět nahoru na pěšinu. Tady ale již bez pláštěnky moc nejde pochodovat, natož fotit, či filmovat. Takhle nějak vypadá tropický déšť.
Victoriiny vodopády
Prudký monzunový déšť se střídá s jemným deštíkem. Vodní tříšť stoupá až 500 m nad vodopád a vytváří oblačnost – široko daleko jediný mrak na obloze, dobře viditelný z letadla, který ale okamžitě kumulovanou vodu pouští ve formě hustého deště zpět na zem.
Ani pláštěnky moc nepomáhají.
Monzunový liják z vodní tříště vodopádů vystoupá až do výšky 500 m.
Tento jev zde vytváří zvláštní anomálii – totiž, že uprostřed pouště se najednou
Kolem je ohlušující rachot padající vody.
nachází pravý deštný prales. A to se vším, co k němu patří – jak florou, tak i faunou! Teď u ž jsem „do niti“ mokrý. Na zádech mám batoh, kam jsem ukryl brašnu od kamery. Pláštěnku tedy nemohu ve předu dopnout a navíc, pokud chci v tomto lijáku fotit a filmovat, přetahuji pláštěnku více přes hlavu a chráním tak, když ne úplně, kameru.
Prakticky je kolem deštný prales.
Procházka to je ale velice příjemná a kouzelná. Je to vynikající a hluboký zážitek. Míjíme hlavní hranu vodopádu a pomalu se od něj vzdalujeme. Déšť pomalu přestává a můžu odložit pláštěnku. Nicméně vypadám, jako bych ji vůbec neměl.
Pohybujeme se na hranici Zambie a Zimbabwe
Deštný prales pomalu mizí.
Sluníčko ale pálí, je tropické teplo, a tak ani mokrý oděv prakticky na sobě moc nevnímám. Ošacení rychle usychá.
A jsme na konci procházky kolem VV. Zde krásně schneme.
Potkáváme dvě pracovnice parku a vidíme, jak sbírají podivné kulaté plody z jednoho stromu. Vidí naše udivené pohledy a nabádají nás, abychom je zkusili. Jsou to malé černé kuličky rostoucí v trsech a trošku připomínají náš rybíz. A velmi vzdáleně také tak podobně chutnají. Mají však pevné jádro, které musíte vyplivnout. Ale jinak nic moc. A už jsme zpátky u vstupu do rezervace. Jsem již zcela suchý a dostávám žízeň. Za 40 000 ZWD si kupujeme dvě Cocacoly. Jde se zpět na parkoviště a já mířím ke stánku č. 8. Prodejci přes jeho odpor nutím zbytek jejich kouzelné měny a doplácím v €. Na to se tváří již velice přístupně. I tak je ale nutno smlouvat. Chce ale prodat.
Pokračujeme autobusem na místní tržiště, kde se místní trhovci snaží prodávat své výrobky téměř za jakoukoliv cenu.
Jedna z pruhovaných misek jede s námi.
Dokládá to skutečnost, že zatímco jedni z našich spolucestovatelů nakupují dřevěnou misku za 10 USD, moje cena je nakonec 3 USD. Cenotvorba je zde volná. Smlouvat se musí. Hlavním zbožím zde jsou zde výrobky ze dřeva a kamene. Jde převážně o různé sošky zvířat – hroši, množství žiraf a také nádobí.
Dřevěné žirafy a spoustu jiného zboží.
Odjíždíme na letiště. Máme ještě platit 20 USD na osobu za "výstup" ze země. Korupce je tady velmi dobře zavedená! Stačí 25 USD a černý úředník již "oficiální výstupní taxu" od ostatních nepožaduje.
Nyní chvíli zpět k zimbabwské měně. Takovou inflaci, kterou si tato měna prošla v následujícím období je světovou raritou. Např. Financninoviny.cz 30.7.2008 píší:
Zimbabwe KVŮLI INFLACI škrtne z hodnoty měny deset nul
Harare 30. července 2008 (ČTK) - Nejvyšší inflace ve světové historii donutila Zimbabwe přikročit k výměně staré měny za novou tím, že z nominální hodnoty zimbabwského dolaru škrtne deset nul. Deset miliard zimbabwských dolarů se tak od 1. srpna změní na jeden dolar, sdělil dnes v televizním vysílání guvernér centrální banky Gideon Gono.
Centrální banka v polovině tohoto měsíce oznámila, že inflace v Zimbabwe dosáhla 2,2 milionu procent, což je světový rekord. Poslední oficiální údaj v únoru udával 164.900 procent. Banka minulý týden zavedla nově stomiliardovou bankovku, ta však již nestačí ani na koupi bochníku chleba. Od 1. srpna zároveň s výměnou měny začne platit nová bankovka s hodnotou 500 dolarů.
Vývoj kurzu ZWD.
|
Rok |
1983 |
1997 |
2000 |
2002 (Jun) |
2005 (kazit) |
2006 (Jan) |
|
ZWD na 1 USD |
1 |
10 |
100 |
1,000 |
10,000 |
100,000 |
Přistáváme v Johanesburku a sháníme se po kufrech, které nakonec do Zimbabwe za námi nedorazily. Nakonec to nebyl tak veliký problém. Nemuseli jsme se s nimi tahat, šatsvo jsme vyprali u Viktoriných vodopádů přirozenou cestou, takže vlastně pohoda, jen je teď najít. Příště jedeme jen s batohem. Zjišťujeme, že kufry nám přímo přebukovali do Windhooku. Sice je nevidíme, ale doufáme, že teď už bude všechno OK. Vzniká však jiný problém. Jeden člen naší skupiny - Blanka se nevejde do letadla. Prostě ji vyřadili z přepravy daným letem. Prý už je její váha nad užitečné zatížení letadla a proto nemůže letět! Letíme malým tryskáčem pro cca 50 lidí. Nakonec se ale vše zdárně podaří vyřešit. Blanka nastupuje, na zemi zůstává jedna z letušek. Inu, tak to tady chodí. Musíš se mít neustále na pozoru.
Vzhůru do Widhooku. Odlet z Johanesburku.
Vychutnáváme si příjemný, asi 2 hodinový let z Johansburku do hlavního města Namibie - Wuindhooku. Na palubě tak malého letadla dostáváme také překvapivě dobrobré občerstvení.
Občerstvení při cestě do Windhooku.
Má 3 chody - džus, balíček s jídlem a pivo.
Ve Windhooku přistáváíme v 8.00 hodin. Náš místní průvodce a řidič autobusu v jedné podobě - Donald, nás již čeká. Odváží nás do hotelu Kalahari Sands. Jde o luxusní hotel, v jehož okolí se nacházejí obchody a zajímavá nákupní zóna. Nastavujeme hodinky o hodinu zpět a jde se spát. Máme vlastně hodinu navíc.
Plán cesty: Odjezd přes Dordabis a Uhlenhorst do pouště Kalahari, odpolední projížďka pouští, červené duny, africká zvířena, západ slunce
Ráno snídáme v hotelu a pak se snažím vyměnit peníze. V hotelu se směnárna otevírá až v 9:00 hodin, vedle banka v 8:30 hod. Jsou zde ale také bankomaty a tak se tam jeden z našich účastníků snaží se svou kartou bankomat pokořit a vybrat peníze. Moc se mu to ale nedaří. Aniž si to však uvědomuje, zezadu se k němu nepozorovaně přitočí jeden černoch a nabízí ochotně pomoc. Nešťastník nabídku přijímá. Černoch něco mumlá u bankomatu a pak s vysvětlením, že karta není asi dobrá a že ji bankomat "sežral" spěšně odchází a mizí v davu. Později, po otevření banky se ale ukazuje, že bankomat žádnou kartu nesežral, ale hbitý černosch ji prostě ukradl. Přístupové heslo již měl! Klasický příklad neopatrnosti u bankomatu! Dvojnásob v cizině! Avšak naštěstí se také později ukazuje, že typ karty není mezinárodní a tudíž z ní nelze nic v zashraničí vybrat. Náš kolega má obrovské štěstí, a i když již dříve volal banku v ČR, aby ji zablokoval (ta mu mimochodem sdělila, že s ní nic v zahraničí nevybere) byl klidnější. Dostali jsme lekci hned v úvodu dovolené. Kriminalita kvete i tady. Byli jsme upozorňováni, abychom hotel samostatně neopouštěli, zvláště samotné ženy ne, a pohybovali se pokud možno ve skupině více osob.
A jsme ve Windhooku.
Problém je tedy vyřešen, peníze nakonec v bance měním a tak se nasedá do autobusu a přes městečka Dordabis a Uhlenhorst vyrážíme k poušti Kalahari. Čeká nás večerní projížďka pouští, pohled na červené duny, africká zvířata a také západ slunce nad Kalahari.
Cestou do pouště Kalahari.
Kolem půl druhé přijíždíme do místa našeho ubytování Kalahari Arib Lodge.
Kalahari Lodge - oběd.
Nádherné a luxusní ubytování. Jde o malé chatičky vytvářející jakousi malou vesničku s bazénem uprostřed.
Naše ubytování v Kalahari Lodge.
Na uvítanou dostáváme welcome dring, a protože máme zhruba 1,5 hodiny času do naší vyjížďky, spěcháme se ubytovat a hurá do bazénu. Voda je opravdu svěží! Ale osvěžení je velice vítané.
Příjemné osvěžení v bazénu.
Kolem půl čtvrté odpoledne nasedáme do připravených pouštních elektro Jeepů a vyrážíme na prohlídku pouště. Napjatě pozoruji okolí a vidím na stromech hnízda snovačů. Vidíme také zemní veverky, kolem pobíhají gazely skákavé a přímorožci. Přemísťujeme se na vrchol jedné z duny, kde budeme pozorovat západ slunce. Písek je nádherně červený. Pohled do okolí nádherný, zajímavý.
Hurá do pouště
Hnízdo snovačů.
Ztratil se nám však jeden Jeep. Našemu Jeepu pro změnu slábne baterie a Jeep se těžko prohrabává na vrcholky kopečků, které musí zdolávat.
Zvířata se vůbec nebojí.
Hold musíme z auta na zem a nasedáme za jízdy vždy až na vrcholku kopečků. Písek pod nohama je nádherně červený, podklad je naštěstí na cestě pevný.
Jsme na místě, odkud budeme pozorovat západ slunce.
Máme časový skluz, ale nakonec se včas dostáváme na vrcholek duny, odkud budeme západ slunce pozorovat. Nádherný a jemný písek na duně musí být z přesýpacích hodin.
Sbírám písek do přesýpacích hodin.
Tak je jemný. Průvodci rychle roztahují skládací stoly a chystají nejrůznější pití, trošku brambůrek a tyčinek k zakousnutí. Nápoje jsou jak alkoholické, a tak i nealko. Jim s tonikem, to je to pravé, co mi zpříjemňuje pohled na začínající západ slunce, který ještě více zvýrazňuje červenou barvu okolí. Vše kolem jako by hořelo. Úchvatná scenérie. A k tomu příjemné pití. Přísné odměřování 2 půlek do pohárku a plechovku toniku brzy bere za své a je nahrazeno "přiměřeným" naléváním přímo z láhve. Nálada všech přítomných a mám dojem, že i řidičů, postupně stoupá, zatímco sluníčko rychle klesá.
Něco málo občerstvení v poušti Kalahari.
Tonik má výhodu, protože je v malých plechovkách, a to je přesně ta nádoba, kterou potřebuji na suvenýr – písek z pouště Kalahari. Kdybych někdy doma vyráběl přesýpací hodiny, písek už mám.
Západ slunce s malým přípitkem…
Se západem slunce se rychle stmívá a dostavuje se pouštní noc, nerušená žádným světlem. Snad jen s výjimkou hvězd. Obloha je úchvatná! Nikdy jsem nic podobného neviděl. Jízda zpět je příjemná a jen lituji, že s mými přístroji noční oblohu nemohu nafotit.
Tak to je západ slunce nad pouští Kalahari.
Snažím se ji trošku nafilmovat, ale asi z toho nic nebude. Vidíme nádherně i souhvězdí Jižní kříž, Orion atd. Snažím se zpáteční cesty, než dorazíme do kempu co nejvíce vychutnat. Toto nevidíte každý den!
Poušť, poušť poušť...
Po příjezdu do kempu již na nás čeká večeře. Čeká nás ještě jedno uvítání a jídelní menu je přednášeno v angličtině, němčině a v místním jazyce trojicí mladých servírek. Místní jazyk je zde zajímavý. Jde o jakési mlaskání, takže slova se v něm hledají špatně. Večeře je bohatá, rozmanitá. Maso přímorožce upravené na nudličky je vynikající. Chutná to jako, jako... no prostě z přímorožce. Ekvivalent to nemá. Je šťavnaté, velmi chutné akorát měkké. Prožíváme velmi příjemný den a jeho zakončení. Nakonec i sklenička vína a posezení s Evou a Mirkou příjemně ukrajuje vlahý večer v poušti Kalahari.
Plán cesty: Cesta přes Mariental s největší namibijskou přehradou do německého Keetmanshoopu, chov karakulských ovcí, rezervace aaloí, toulcových stromů, "Hřiště obrů", ubytování v holandské usedlosti
Ráno vstáváme v 6:20 hodin. V 7:15 je již snídaně, na kterou si dávám vejce a zapíjím je 3 sklenicemi džusu. Ještě to bude mít pro mne dohru. Čeká nás cesta přes Mariental s největší Namibijskou přehradou do města Keetmanshoop s rezervací aloí, toulcovitých stromů neboli aloí rozsochatých. Dále se podíváme na místo, které nese název Hřiště obrů.
Po snídani tedy ještě fotíme okolí a příjemné prostředí Lodge Kalahari, které vhodně doplňuje místní ořech, který jsme přejmenovali na pouštní šelmu.
Loučení s Lodge Kalahari.
Nakládáme kufry do autobusu a jede se. Začínám být nafouknutý jako balón, cítím stupňující se tlak kdesi ve střevech. Tento pocit již znám z loňska, u kaňonu Colca. Zdá se, že můj žaludek urputně odmítá zpracovat přijatou stravu a musím držet u sebe také své zadní půlky hýždí, aby nedošlo k nejhoršímu. Před námi je cesta cca 500 km. Žádné dobré vyhlídky. Nevolnost se stupňuje, a aby to nebylo tak úplně jednoduché, Eva, lékárnice z Brna se rozhodla, že musí vrátit štamprli slivovice, kterými jsem včera pro změnu hostil já.
V městě Mariental nacházíme Spar. Obchod jako v Evropě. Všichni vyrážejí na nákup proviantu, jen ne, a ne najít nějaké plechovky piva. Samá Coca cola a jiné nealko nápoje. Později přicházíme na to, že alkoholické nápoje jsou prodávány ve zvláštních obchodech, odděleně od běžných potravin. Hranolky, místní specialita, pivo a voda, bratru za 90 Kč. Čekáme, až si ostatní nakoupí a pozoruji dění kolem nedaleké čerpací stanice. Je tady parta černochů s bágly a sedí na trávě. Náš řidič mi vysvětluje, že to jsou dělníci, čekající na příležitostnou práci.
V tomto městě je údajně největší nezaměstnanost v Namibii. Může prý za to místní radnice. Město leží na rovině, dá se říci, že na placce, kolem teče Rybí řeka. Její kaňon si ještě dnes prohlédneme. Město je pravidelně zaplavováno vodou z této řeky, pokud se rozvodní. Je zde největší přehrada v zemi, ale o její regulaci nemůže být ani řeči. Když v roce 2004 zapršelo ve Widhooku, nikdo tady dole přehradu neodpouštěl, přesto všechno, že byli o situaci informováni. Voda z Widhooku zde doteče až za tři dny! Vodu nikdo neodpustil, a tak velká voda šla přes hráz. Pak stavědla otevřela a vyplavili tak celé město. Pojišťovna odmítla proplatit škody s tím, že si město za tento stav může sami. Podnikatelé tak zavřeli své krámy a odstěhovali se. Město danou situaci stále neřeší.
V naději, že mi štamprle udělá dobře – vlastně 3 – 4 hlty přímo z láhve, se nebráním. Jde to však ztuha. Už se mi zdá, že budu muset zastavit autobus. Tlaky z obou stran se zvětšují, ale daří se mi to zvládnout. Dojíždíme k lesu Aloí. Je to zajímavá podívaná, ale musím se pohybovat velmi zvolna. Naštěstí jsou zde pěkné záchody, a tak jeden z přetlaků je uvolněn.
Toulcové stromy.
Stromy aloe jsou zajímavé tím, že jednak rostou v úplně kamenité půdě, a také způsobem, jakým rostou listy na konci větví listy. Ty pomalu odrůstají a dřevo se protahuje a vytvoří kulatý kmen a poměrně přímočaré větve. Domorodci je proto používali jako toulce na šípy. Uřízli větev, vydlabali vnitřek a toulec byl hotov. Proto se také nazývají Toulcové stromy.
Oblast Aloí.
Dáváme si ještě půl hodiny na prohlídku okolí a svačinu a pak z tohoto zajímavého místa odjíždíme prohlédnout si tzv. „Hřiště obrů“. Je to asi 12 km daleko odsud. Hřiště obrů je neskutečná pláň plná obrovských balvanů, kam oko dohlédne. Jako by si s nimi opravdu hráli obři a rozházeli je halabala po okolí, navršili na hromady na sebe do rozličných tvarů.
Hřiště Obrů.
Kdo to tady jen mohl naskládat?
Dále směřujeme k hotelu v oblasti Caňon Village. Máme tady nocleh v holandské usedlosti. Ta leží poblíž kaňonu Rybí řeky.
Zatím ale ještě se cestou stavíme díky dalšímu defektu v jedné z restaurací, v hotelu, stejného majitele, kam dnes míříme na nocleh. Při příchodu zde nikdo není, a tak chvíli čekáme až si nás někdo všimne. Chceme si zde něco dát a vypadá to na sklenici vína. Objednávám si malé víno, do toho Eva požadovala něco jiného a totálně číšníka zmátla. Výsledek – mám velké víno a Eva nic. Obsluha je tady opravdu úžasná. Objednané nápoje nosí maximálně po dvou a trvá jim to notně dlouho. Obrovským zážitkem je potom placení. Účty se nosí zásadně po jednom a pak odchod ke kase. Asi si nás chtějí užít.
Autobus je již zase opraven, a tak jedeme dále. Poté, co vyjdu ven, se musím rychle vrátit do hotelu na záchod. Teď už jde všechno hladce ven.
Pokračujeme dále a sjíždíme z asfaltové cesty na pořádně prašnou. Směřujeme do buše k ubytování ve Canyon Village. Čeká nás asi 50 km pustinou. Sem tam jsou vidět pštrosi, gazely, a ostatní zvířata. Jedeme kolem úzkokolejné železniční trati. Vlaky zde jezdí údajně 2 – 3 x do týdne. Původně tuto trať stavělo JAR.
Jsme v dokonalé pustině. Den se pomalu chýlí ke konci a najednou – prudká zatáčka doleva a hle!
Uprostřed pouště, hotel v Holandském stylu.
Za kopcem se zjevilo naše ubytování. Nádherné a stylové umístění v poušti v Holandském stylu.
Vnitřní výbava hotelu je nádherná.
Stylový hotel se dvěma doškovými střechami a kolem baráčky s pokoji.
Do skály zabudovaná restaurace.
Vnitřní zařízení hotelu je velice vkusné a stylově zařízen. Fasujeme klíčky od pokojů – my máme č. 10.
Před chatkou č. 10.
Pokoje jsou po dvou v jedné chatce. Pokoj má samostatnou místnost se 3 lůžky, koupelna a sociální zařízení jsou pak společné pro obyvatele chatky. Objevuji však i jednu závadu – nejde zavřít okno. Chybí klika. Ale tu naštěstí najdu ve skříni a je po problému. I když, co dělá klika od okna ve skříni?
Jdeme na večeři. Je velkolepá, bufetového typu. Každý nosí vrchovaté talíře různých pochutin. Mně nadchla hrachová polévka. Výtečně ochucená, prostě skvělá. Stejně po dnešním krušném dni se žaludkem nic jiného do sebe nedostanu.
Takto vypadá můj dnešní večírek po hrachové polévce.
Po polévce jdu spát, ostatní zůstávají. Ráno se dozvídám, že propukl obrovský večírek i s tanečky včetně personálu. Já jsem ale spokojen, žaludek se již kaž takž uklidnil.
Plán cesty: Prohlídka kaňonu Rybí řeky, napajedla Garuba, Lüderitz.
Brzy ráno, ještě před snídaní se šplhám na kopec nad Lodge. Je odsud krásný výhled na hotelové zařízení.
Tak vypadá náš hotel z vrcholu skály nad ním.
Snídaně je opět bohatá. Pro mne však stačí jen čaj a suchá houska. Raději se tam ani nedívám na všechny ty dobroty. Jsem rád, že se mi žaludek uklidnil a nebudu jej znova hned dráždit.
Snídaně.
Ostatní si ale snídaně užívají do sytosti. Dnes jedeme do 20 km vzdáleného Kaňonu rybí řeky. Patří k největším kaňonům na světě. Je hluboký cca 500 m, široký místy až 27 km a dlouhý 160 km. Rybí řeka tento kaňon hloubí již více jak 160 miliónů let.
Stojíme na vyhlídkovém místě nad kaňonem. Úchvatný pohled.
Kaňon Rybí řeky.
Další vyhlídka je o kilometr dále. Je to příjemná procházka nad okrajem kaňonu. Dnes v řece moc vody není. Je období sucha. Odsud se také pořádají tracky po dně Rybího Kaňonu. Trasa je dlouhá asi 50 km a vede do městečka Ais-Ais. Turisté ji obvykle projdou za cca 4 dny. Musí si s sebou ale nést úplně všechno. Včetně vody na 4 dny. Samostatně se do kaňonu na trasu nesmí nikdo vydat. Vždy je zapotřebí mít s sebou průvodce.
Na vyhlídce nad Kaňonem Rybí řeky.
Procházka je zde úchvatná a nelze se tak snadno nabažit tohoto nádherného pohledu.
Rybí kaňon za mnou.
Opouštíme toto magické místo a cestou se ještě zastavujeme v městečku Aus. Je to prý jedno z nejchladnějších míst zde v Namibii. Sníh tady zaznamenali údajně i v červenci. Městečko leží v malém dolíku. Je to pár domků, ale i pěkná restaurace, kam se jdeme najíst.
Hurá na oběd v městečku Aus.
Oběd v restauraci městečka Aus.
Odvážně si dávám guláš z pštrosa. Ten ale pekelně pálí, jinak je výtečný. Dáje objednává raději sendvič se šunkou a sýrem. Prý je výtečný.
Jen přemýšlím, jak se asi tady musí uživit celá restaurace. Žádný viditelný turistický ruch zde vidět není, a pokud bychom se tady nezastavili my, „chcípl tu pes“.
Později mi můj dojem v Lüderitzu potvrzuje i náš průvodce Donald, že tady té turistiky moc není. Ročně obdobnou cestu, jakou jede s námi udělá maximálně 2x. Většina turistů prý odmítá dlouhé přesuny, a ty tady opravdu jsou, a zůstává raději na severu země, hlavně v oblasti Etosha. Na jih země jich zavítá opravdu velice málo. Tvrdím, že dělají chybu. Je to tady nádherné. My jsme však jedni z těch, kteří tyto trasy absolvují a rozhodně to za ty útrapy cesty stojí.
Po malém obědě pokračujeme v cestě k napajedlu Garub. Cestou potkáváme mnoho zvířat. Napajedlo Garub bylo postaveno uměle pro usnadnění života divokých Farelských koní Garuba. Napajedlo leží asi 20 km od městečka Aus, na úpatí stejnojmenných hor.
Napajedlo Garub u městečka Aus.
Odhaduje se, že zde žije asi 150 ks koní, kteří zde byli od konce první světové války ponechání vlastnímu osudu a postupně zdivočeli.
Farelští koně Garuba u napajedla.
Již při příjezdu je vidět mnoho pustinou pobíhajících koní. Kromě nich, jsou tady široce zastoupena i další zvířata, hlavně přímorožci a pštrosi. U napajedlo je opravdu živo. Pořádek kolem napajedla ale dělá urostlý černý vraník.
O vodu je nouze a pokud se nenapijí koně, ostatní mají smůlu.
Od napajedla zuřivě odhání všechny vetřelce a dohlíží, aby se jeho stádo v klidu napilo. Zvířata jen v bázni krouží okolo napajedla a čekají na vhodný okamžik, aby se napila. Je tu ale velmi těsno. Vraník si své teritorium urputně brání. Ostatním nezbývá nic než čekat.
Pštrosi si krátí čekání na vodu popelením v písku.
Pštrosi se mezitím popelí v písku, však se dočkají. Náhle vidím smečku kojotů, jak mlsně krouží kolem napajedla a pomalu se přibližují. Vraník je však udržuje v dostatečné vzdálenosti. Netroufají si přijít blíže.
Slunce pomalu zachází, a tak pokračujeme v cestě do Lüderitzu.
Lüderitz je staré nádherné německé město. Z jedné strany je obklopeno dunami a z druhé Atlantikem. Bydlíme v hotelu Nest, pokoj č.11, který se chlubí tím, že každý jeho pokoj má vyhlídku na moře. A to opravdu má. Hotel leží na okraji města. Cesta k němu vede kolem staré, již opuštěné továrny. Dříve v ní vyráběli pitnou vodu ze slané mořské.
Pokoj v hotelu Nest s výhledem na Atlantik.
Je již večer, a tak se jdeme ubytovat. Jsme nabádáni, abychom se při případných procházkách do hotelu nevraceli po západu slunce a sami. Z bezpečnostních důvodů. Musím říci, že zatím jsme naštěstí s bezpečností zde neměli žádné problémy. Tak snad to vydrží. Navíc už je stejně tma, a tak vycházka bude nejdříve zítra. Je již chladno, silně fouká. Jdeme na večeři, která opět nezklamala. Zítra si jdeme pro diamanty.
Plán cesty: Prohlídka Kolmanskop ( 1908-těžily se tu první diamanty), dnes město duchů, odpoledne prohlídka přístavu a historického jádra města Lüderitzu (první německé město v Namibii), skalnaté pobřeží, fjordy.
Náš hotel Nest.
Ráno po snídani nás čeká první výlet – prohlídka Města duchů – Kolmanskopu. Toto město bylo založeno v roce 1908, v době, kdy vypukla diamantová horečka. Kolmanskop tedy vznikl právě jako středisko těžby diamantů, které zde byly objeveny.
Kolmanskop.
Bylo tady vybudováno městečko se všemi svými strukturami – divadlem, nemocnicí, poštou, hřišti, samosprávou apod.
Vstup do muzea těžebního městečka Kolmanskop.
Zajímavostí tohoto města byla mimo jiné také nemocnice, která měla v té době neskutečných 250 lůžek, a kde byl provozován první a dlouho jediný rentgenový přístroj v Africe. Bylo zde nalezeno více jak 3 milióny karátů diamantů. Z tohoto je jasné, že pořizování rentgenového přístroje ani tak nešlo o léčebné účely – zlomeniny apod., ale o to, jak monitorovat, zda některý z dělníků neodnáší tajně, či snad omylem část vytěžených diamantů. Pokud takového hříšníka objevili, nastoupil trest. Vypít ½ litru odporného speciálního oleje, načež výsledek se brzy dostavil sám…
Další zajímavostí zdejší nemocnice bylo, že červené víno zde bylo považováno za lék, a podávalo se jako medicína, ať už pacient přišel s jakýmikoliv problémy. Důsledek se dostavil také prakticky okamžitě. Pacienti začali chodit do nemocnice i s kdejakými prkotinami. Medicínu vždy dostali. Kdy, a zda vůbec bylo později tato praxe zrušena, nevím.
Postupně si prohlížíme jednotlivé budovy, jejich případné vybavení a zařízení města.
Dobová výbava místností byla pěkná a hlavně praktická.
Již v té době byla výbava města velmi zajímavá a důmyslná. Již existovaly ledničky, kam se do horních pater v boxech umísťoval led a odkapávající voda se zpětně zachycovala do nádoby a používala jako užitková.
Výroba ledu sama o sobě byla velice zajímavá. Velká vana byla napuštěná slanou vodou a kolem kádě byly obtočeny trubky, kde byl vháněn čpavek. Sladká voda byla napuštěna do podlahových kontejnerů, které byly ponořeny do vany se slanou vodou. Ta měla méně než 0 stupňů celsia. Tím, že byla slaná, nezamrzala, ale sladké voda v kontejnerech ano, a tak vznikal led.
Zajímavá je také konstrukce velké chladničky, vlastně místnosti na skladování masa. Stěny byly široké 60 cm, se vzduchovou mezerou po celém obvodu. Důmyslné je i řešení, které mělo zabezpečit, aby „chlad“ šel přímo na maso, zavěšené na hácích a nekumuloval se jen u země. Byla zde postavena dřevěná bariéra s otvory nad háky se zavěšeným masem. Studený vzduch tak „propadával“ shora kolem masa dolů. Chytře vymyšleno.
Jsme v kuchyni.
Místní průvodce nám dělá podrobný výklad života v tomto městě. Jsme upozorňováni na to, abychom ze země nic nesbírali, byť by se to lesklo sebevíce. Samozřejmě, že mi nedá, abych si z místa těžby diamantů neodnesl nějaký ten kámen. Nakonec jich mám plnou hrst. Ještě, že už tu nemají ten rentgen. Nezdá se ale, že bych mohl tímto kontrabandem zbohatnout.
Že by diamant?
No nic. Nezbývá, než později v krámku si vedle pohledů ty diamanty a lesknoucí se kameny nakoupit. Obhlížíme také nádherně opracované diamanty, jejichž cena tady začíná na u těch s velikostí špendlíkové hlavičky na ceně v přepočtu 30 000 Kč. A hle, je tady jen o něco větší a cena 3 500 US$ (cca 336 000 NAD, tj. 120 000 Kč. Kurz je cca 2,8 Kč/NAD). Samozřejmě dostáváme odborný výklad od prodejců, jak se diamanty brousí, leští, a i jinak opracovávají, a kteří se nám nějaký ten levný kámen snaží prodat. Rovněž nám ukazují vady diamantů a jak se pozná ten pravý od „levého“, jaká je stupnice kvality diamantů. Jsme navíc ujišťováni, že cena je včetně DPH, které nám bude při odletu vráceno, takže vlastně vyděláme. No, moc obchodu s námi neudělá. Paradoxně je zde nákup dražší, než ve vnitrozemí.
Tady už ale drahé kameny jsou.
Celá oblast byla přísně střežena a označena jako „Zakázané oblast“. Nebyl zde volný přístup.
Zakázaná a těžební oblast v Kolmanskopu.
V době naší návštěvy – v roce 2007 toto místo již bylo 45 let opuštěno, a od té doby chátrá. Je z něj dnes muzeum, ale pomalu jej pohlcuje poušť.
Jednou si Kolmanskop zřejmě vezme poušť.
Opouštíme diamantové městečko Kolmanskop a vyjíždíme dále k majáku do zátoky Angra-Pequeña. Je to asi 30 kilometrů daleko. Maják zde byl ještě před 10 lety v plném provozu.
Maják a Bartolomeu diaz Point v zátoce Angra-Pequeña.
Dcera dosluhujícího správce majáku požádala o prodloužení jeho životnosti, avšak o tři roky později, musela maják, který definitivně dosloužil opustit.
Jsme také na místě zvaném Bartolomeu Diaz Point. Je zde postavena kopie kamenného křížku, který zde v roce 1487 nechal postavit mořeplavec Portigalec Bartolomeu Diaz, který zde proplouval kolem Afriky a objevil Mys dobré Naděje. Bartolomeu Dias pocházel ze slavné rodiny námořních plavců. Jeho předkové a příbuzní mezi prvními obepluli obávaný mys Bojador a objevili Zelený mys na pobřeží západní Afriky. Dias tak objevil zátoku Angra-Pequeña, kde se nyní nacházíme my.
Maják u zátoky Angra-Pequeña
Kamenná replika křížku Bartolomeu Diaz.
Je zde nádherný výhled na otevřené moře.
A to je moře klidné.
Procházíme toto nádherné místo a jdeme dále do dalších zákoutí zátoky. Pozorujeme moře a opuštěné a v pozadí budovy dříve výzkumné stanice života ptáků. Dnes se zdá, že se role obrátily a výzkumnou stanici života ptáků zkoumají samotní ptáci, kteří si zde udělali chráněná hnízda.
Odpočinek u moře.
Pěkné místo pro fotografování a filmování. Sbírají se škeble, procházíme po ostrých skalách pobřeží.
Škeble se sbírají ve velkém.
A také je zde pěkně živo.
Plameňáci. Asi jdou na oběd.
Vracíme se zpět do Lüderitzu. Vracíme se do hotelu odložit batohy, dát si kávu a následně vyrážíme na prohlídku města.
Ještě kafe na pokoji a jde se na prohlídku města.
Průzkumná skupina + 1 fotograf.
Uvažuji, že když už jdeme do města, vyměním zbývajících 80 USD. Takže nyní hledáme banku nebo směnárnu. Ve Windhoeku jsem peníze měnil a nebyl s tím žádný problém. Ne však tady. První dotaz úředníka – pas. Aha tak ten jsem s sebou nevzal. Takže problém. Ještě, že jej s sebou vzal Luboš. Další chyba. Použili jsme jeden pas na dvě výměny. Takže úředník vzal za skleněnou přepážku USD a pas a začal telefonovat asi svým nadřízeným. Následně začal vyplňovat nějaké obrovské lejstro. Požadoval bydliště, dva podpisy. Další dvě lejstra – dva podpisy. Pak veliké razítko a zase dva podpisy. Teď už konečně nějaký výtisk z tiskárny, který přišla zkontrolovat další osoba. Tedy, 20 minut a první kolo výměny peněz je za námi. Následovala obdobná další procedura s papíry a podpisy. Už jsme se ztratili v tom, co jsme všechno podepisovali. ¾ úřadování s 80 USD a hodiny a jsme u cíle. Konečná cena směny – stejná jako v hotelu, kde bydlíme a kde by pravděpodobně byla celá akce snazší. Ale co. Poznáváme zdejší reálie, tak tedy se vším všudy. To, co nás zmýlilo a proč jsme se ujednotili, že v hotelu neměníme, byl uvedený kurz. Až teď jsme si však všimli, že zatímco hotel uvádí kurz vždy s poplatky za směnu, banka naopak ne a přičte to až v konečném zúčtování. Takže nakonec bankou stanovený kurz 6,48 N$ / 1 USD spadl díky poplatku 57 N$ na hodnotu směny 5,8 N$ / 1 USD při směně 80 USD. Luboš mění 150 USD a je na tom o něco málo s kurzem lépe.
No nic. Tuto epizodu máme za sebou a jdeme si prohlédnout město.
Na přístavním molu v Lüderitzu.
A samotný přístav.
Začínáme přístavem. Tady se nás podnikavci snaží navnadit na vyhlídkovou plavbu. A jelikož již tu máme zamluvenou na příští den z jiného místa – Aalvis Bay, odoláváme nabídkám. Pokračujeme dalším pěkným okolím a prohlídkou staveb, včetně koloniálního německého kostelíku na kopci.
Ke kostelíku se jde pěkně do kopce.
Cesta ke kostelíku vede pěkně do kopečka. Městečko, domy i ulice tady vypadají velice čistě a nejsou zde vidět na fasádách domů žádné graffiti, či jinak znehodnocené objekty.
Koloniální německý kostel.
Kostelík je něžně nazýván Felsenkirche, neboli také Kostelík na skále. Leží na nejvyšším místě Lüderitzu. Kostelík byl vysvěcen 4. srpna 1912.
Z kopečku si taktéž prohlížíme náš hotel.
Dole pod námi vidíme náš hotel.
Část průzkumné čety v Lüderitzu.
Pomalu den končí a my se vracíme k hotelu. Jdeme na večeři. Ta má opět charakter bufetu a je opět velice bohatá. Každý si tu tu svou pochoutku najde. Chvíli ještě posedíme u skleničky vína a jde se spát.
Zítra nás čeká cesta do nejstarší pouště na zemi – Namibijské poušti Namib.
Plán cesty: Cestou území těžby diamantů do městečka Aus, sídlo Duwisib, městečko Helmeringhausen a pak do údolí Sesriem. Odtud sjedeme do jílové prolákliny Sossus v poušti Namib ( nejstarší poušť světa)
Ráno, po snídani v 8,00 hodin odjíždíme z hotelu Nest směr poušť Namib. Jedeme územím těžby diamantů, ale daleko jsme nedojeli. Řidič zajel k pumpě natankovat a hle. Vždyť máme opět defekt. Není to poprvé. Naštěstí je opravna kousek, nicméně trvá celá akce asi 1,5 hodiny.
Čára přes časový rozpočet dne. Defekt.
Po opravě vyrážíme dále.
Krátká zastávka v městečku AUS.
Krátce se zastavujeme v městečku Aus a hned pokračujeme dále po nezpevněné prašné cestě dále. Před sebou máme 480 km jízdy.
Směr Namib po prašné cestě.
Jízda pustinou s sebou nese také mračna prachu. Přijíždíme k hradu Duwisib.
Hrad Duwisib.
Mezi kopci písku vypadá z pískovce postavený hrad Duwisib rádoby středověce. Ale není to stavení z dob významně minulých. Jeho výstavba započala v roce 1908. Nechal si jej postavit 'Baron' Captain Hans Heinrich von Wolf po skončení války mezi místní etnickou skupinou Nama společně etnikem Hero a Německem.
Namaové jsou etnickou skupinou obývající Jižní Afriku, Namibii a Botswanu. Etnikum Hero je většinové etnikum obývající Namibii. Válka probíhala v letech 1904–1907, kdy Německo kolonizovalo Namibii a snažilo se zde vytvořit prosperující koloniální útvar.
Uvnitř hradu Duwisib.
Po skončení války se Hans Heinrich von Wolf vrátil do Drážďan a oženil se v roce 1907 s nevlastní dcerou US konsula, slečnou Jayta Humphreys. Poté se rozhodl usadit se v Německé části Jižní Afriky, v Namibii, kam se zase vrátil. Zde si nechal postavit toto rádoby středověké stavení, jehož architektem byl Wilhelm Sander.
Interiér pevnosti Duwisib.
Je to vlastně pískovcová pevnost čtverhranného půdorysu, s věžičkou a uvnitř s fontánou. Nyní je vlastně muzeem s původním nábytkem a ostatním vybavením.
Hned za pevností je také pštrosí farma. Je tu malá restaurace, a tak ji také hned využíváme. Čeká nás ještě dlouhá cesta, a tak se ani tady dlouho nezdržujeme.
Pštrosí farma
Občerstvení v recepci pštrosí farmy.
A pokračujeme dále. Cesta je již pořádně dlouhá a prašná, ne příliš rovná. Čeká nás ještě asi dvě hodiny jízdy prašným prostředím.
Dále prašnou cestou a pustou krajinou do Sossusvlei.
Je 17,30 hodin a přijíždíme k ubytování v Sossusvlei - lodge. Uprostřed pouště je tady vybudovaný tábor. Ubytování je zajímavé. Napůl stavení a napůl stan. Vypadá to nádherně. A tady do pouště tyto stavby ne stavby krásně zapadají. Je to prostě velice stylové a máme nádherný výhled do buše z malé předzahrádky. Ložnice je v části zakryté stanem, ve zděné části je malá předsíň, záchod a sprcha.
Lodge Sossusvlei.
Teplou vodu zde ohřívá plynová karma. Každá chatka má k dispozici dvě plynové bomby.
Do večeře před 8,00 hodin, a tak máme ještě chvíli času. Dávám si ještě před večeří polévku a v 7,30 hodin jdeme na večeři.
Výhled do stanového městečka z našeho stanu – domečku.
Všichni už jsou spolehlivě tam. Stoly jsou prostřeny pod širákem, včetně celého bufetu. Už se stmívá a a by nebylo u stolů večer zima, jsou zde rozmístěny stojanové plynové ohřívače. Příjemně hřejí do zad. Večeře je opět přepychová. Rajčatová polévka, nejrůznější staeky z divokých zvířat, včetně krokodýla, různé exotické ovoce, zelenina a také zákusky nejrůznějších druhů.
Večeře v poušti. Co hrdlo ráčí.
Prostě, co hrdlo ráčí. Na stole stojí zapálené svíčky, prostě nádherný večer v poušti. Není tady sice moc dobře vidět, ale to nám vůbec nevadí. Odměnou je úchvatná jasná, hvězdami posetá obloha jižní polokoule. To doma není k vidění. Aby byl večer dokonalý, lahvinka vína do této atmosféry příjemně padne. Nádherný večer.
Plán cesty: Ráno projížďka dunami ( až 300 m), návštěva kaňonu Sesriem vytvořeného řekou Tsauchab. Odpoledne volno, aktivity v osadě ( lety balónem)
Naše obydlí, tedy něco jako stan – domeček, máme zatažený (nemá to totiž dveře, ale jen plátěnou stěnu). Je poměrně chladno, a to i uvnitř stanu. V neděli ráno se budím poměrně brzy a je všude šero. Napadá mne, že by bylo dobré si tady prohlédnout a zaznamenat východ slunce nad pouští. Vypadá to, že ještě slunce nevyšlo. Vylézám tedy z teplého pelíšku a jdu na náš balkonek – zahrádku před stan. A tady nevěřím vlastním očím! Liják! Je zataženo, mlha a leje jako z konve!
Déšť! Tady něco nevídaného!
Jen tak mimochodem, průměrné roční srážky zde v poušti Namib jsou 2 mm za rok. Tak to už dnes máme rekord. Z východu slunce již zřejmě nebude nic, i tak je později, než jsem si myslel. Ale poblíž stanu se pasou dvě mladé gazely. To stojí za fotografii a krátký filmový záznam. Také ta skutečnost s deštěm ale není také k zahození. Myslí, že ne hned tak každému se tady podaří zažít déšť.
Nic moc! Uvidíme něco?
My se ale také těšili na mohutné červené, sluncem zalité písečné duny pouště, a to tak po ránu nevypadá. Ty jsou od nás ale vzdáleny asi 60 km směrem do pouště, takže kdo ví, snad to vyjde. Cestou na snídani jsme však pořádně zmokli. Místní se potutelně usmívají. Takové počasí tady většina z nich téměř nepamatuje. Hlavní recepční říká, že jednou do roka tady nějaký deštík přijde, ale to je jen opravdu pár kapek. Takto vydatný déšť nepamatuje.
I náš místní průvodce nechápavě kroutí hlavou. Jezdím tady s turisty prakticky pravidelně, a byl jsem tady snad 180 x, ale tohle neznám. Snad jen 2x jsem zažil, že tady trošku mlžilo, ale déšť nikoliv.
Nasedáme do autobusu a vyrážíme do 60 km vzdálené rezervace k dunám.
Jedeme k dunám.
Poslední dva km před dunami přesedáme do džípů a terénních vozidel, které nás vezou na místo. Slunce se snaží prorazit pár paprsky mezi hustou oblačností a mlhou, sem tam se mu to už i podaří. Svítá nám naděje, že přece jenom něco uvidíme, a to i s vrcholku dun na které se chystáme vyšlapat.
Vypadá to, že přece jen něco uvidíme.
A už i z dálky vidíme obrovskou červenou dunu, na kterou budeme šplhat. I z dálky už vypadá impozantně. Krajina vypadá zajímavě, a to právě i díky obloze s rozpadajícími mraky. Poušť hraje snad všemi barvami. Nádherné jsou přechody mezi žlutou, červenou, hnědou. Po deseti minutách stojíme u úpatí duny. Opět se dalo do deště. Vytahujeme deštníky a po zmoklém písku pomalu stoupáme vzhůru. Budíme tím také pozornost proti nám jdoucím Němců. Usmívají se, ukazují zvednutý palec. Písek je promoklý do hloubky asi 1 cm.
Čeká nás výstup na dunu.
Takže každým krokem se do něj boříme a napovrch se dostává jeho suchá část. Naštěstí se slunce dere nad mraky čím dál tím více. Přestává pršet.
Výstup v písku.
Snažím se zachytit tuto unikátní situaci na kameru a foťák. Vzduch se pročišťuje a okolní krajina a duny nabývají ostré kontury. Stíny mraků vykreslují na krajině bizardní tvary. Nádhera. Není ještě úplně jasno, ale slunce už je tu!
Bizarní tvary a nádherná krajina.
Vystupujeme po ostré hraně duny vzhůru. Místo tak akorát pro jednoho chodce. Pak se duna prudce svažuje dolů po obou stranách. Po asi 300–400 metrech pochodu jsme na vrcholu duny. Vysoko jsme asi 150–200 m nad terénem. Sluníčko pomalu v souboji s mraky vítězí a vychází úplně z mraků. Je to veliká podívaná na okolí a nádhernou hru světla a stínů v „červené“ krajině, a nadýchanými mráčky na obloze. Nádherná hra barev.
Dáváme si tedy „vrcholovku“ a pomalu sestupujeme dolů. Málem jsme zašlápli ještěrku, která se tady snaží načerpat teplo. Je tady sice jen písek a poušť, ale je tu překvapivě mnoho života. Stačí se jen pořádně dívat.
Sestup z duny dolů.
Také nějací brouci jsou tady. Jeden se pustil po zádech dolů z duny a nemůže se otočit nazpět. Druhý se dolů kutálí jako balón. Zato my se cestou dolů boříme do písku. Je lepší jít vyšlapanou cestičkou než jít po jejím okraji. Na svahu duny vyrůstají malé zelené keře a patrně dnes dostaly patřičnou dávku vláhy. Na jejich listech se třpytí kapičky vody a připomínají křišťálové korálky. Pěkná podívaná. Také si tento jev mnoho „reportérů“ fotí hodně z blízka.
Vláha barví rostlinu do zelena. Na listech jsou vidět „korálky“ vody.
Pokud by nezapršelo, asi bychom takový úkaz neviděli a vyschlých keřů si asi nevšímali. Myslím, že minimálně rok to nikdo tady znova neuvidí.
Terénní vozidla pendlující mezi parkovištěm a místem výstupu na dunu.
Okraj pouště ještě žije.
A to je naše „V“ítězství nad dunou.
Sestoupili jsme dolů a musíme chvíli na auta počkat, která nás zavezou zpět k autobusu. Ještě nás dnes čeká prohlídka kaňonu Sesriem.
Kaňon Sesriem je nedaleko od našeho ubytování. Celá
tato oblast nese jeho jméno a leží na řece Tsauchab – jedné ze dvou
největších řek tekoucích na západ do dunových polí. Atlantiku však nikdy
tyto řeky nedosáhnou.
Celý kaňon není veliký, jen asi 300 metrů. Z roviny se propadá do hloubky
asi 30 metrů a široký je asi 50 metrů.
Kaňonem Sesriem.
Teď tady žádná voda neteče, přesto se tady zbytky vody nachází. Využívají to zvířata. Místy je kaňon široký jen 2 m.
Naštěstí tady voda neteče.
Prošli jsme se kaňonem a odjíždíme zpět k ubytování. Je je už zase slunečný a pěkný den, a tak bude dobré se také projít kolem tábora.
Náš stano – domek je krásně osvětlen sluncem a vidíme do buše.
Tak tady bydlíme.
Pohled na tábor Sossusvlei z buše.
A je tady co obdivovat.
Nádherné místo.
Ještě bychom se rádi buší procházeli dále, ale čeká nás večeře. Náš pobyt tady v Sossusvlei pomalu končí. Je top ale místo, které stojí za to vidět. A pokud se vám podaří, to co nám, zažít tady déšť a pak zase vyjasnění přímo v poušti, určitě to ve vás zanechá nezapomenutelný zážitek.
Večeře pod holým nebem v Sossusvlei.
Plán cesty: Odjezd ke kaňonu Kuiseb, tvořící jižní hranici pouště Namib. Průjezd národním parkem Naukluft (prastará rostlina Welwitschia mirabilis – živá fosílie). Naukluft je vápencové pohoří (zebry Hartmanovy). Pak "měsíční krajinou" do města Swakopmundu.
Čeká nás odjezd do kaňonu Kuiseb, průjezd národním parkem Naukluft a cíl cesty – přístav Swakopmund.
Ráno se jde na snídani. Je poměrně chladno, ale na to už jsme si tady v Africe v pouštích zvykli. Po snídani jdu do recepce ještě zaplatit naši útratu. Dvě mladé černošky důležitě obsluhují „computer“ a důležitě mi vydávají účet. 165 N$. Máte špatný účet, sděluji jim. Někdo mi tam připsal útratu za 65 N$ navíc. Navíc mají u mého účtu připnutý jen jeden mnou podepsaný účet na 50 N$.
Vjíždíme. Cestou pozorujeme také ptáky, které označil Vlastík za Dropa. Prý také žil dříve také v Československu, na Žitném ostrově na Slovensku, ale socialistický stát potřeboval obilnici, tak ptáky na konec vyhubil. Tak alespoň vidíme, co u nás nelze.
Drop Veliký
Má černou hlavu, je to prý nejtěžší létající pták vůbec. Dále tady žije také zebra horská Hartmanova.
Zebra horská Hartmanova
Ale tu zřejmě nezahlédneme. V současnosti se zebry dělí na dva druhy – zebra horská a zebra nížinná. Ta nížinná má černé pruhy střídané s čistě bílými, horská má ještě šedé mezi pruhy. Pak prý jsou již jen poddruhy, z nichž jeden je právě zebra horská Hartmanova, která žije jen tady v Namibii. Ta žije tady v pohoří Naukluft v národním parku. Jejich počet je ale již nevelký a jsou jako druh již ohroženy. Národní park Naukluft vznikl tak díky této zebře Budeme Vlastíkovi biologovi věřit, že to nastudoval správně. Později však vláda zjistila, že je třeba chránit i duny, které jsme zkoumali včera, a tak vznikl také národní park Namib. Oba parky pak byly spojeny dohromady a vznikl park Namib Naukluft. Je to největší národní park v Namibii. Má přes 50000 m2. Název Namib dali poušti Námové.
Dále projíždíme kolem zkamenělé duny. Mnoho fotografů je ochotno strávit před rozbřeskem dne dlouhou dobu v zimě a chladu, aby ji zachytli v ranním slunci. Až někde z Namibie uvidím foto s osamělým balvanem, určitě budu hledat souvislosti.
Dále přejíždíme vyschlé koryto řeky Tsondab. Je zajímavé tím, že na svém konci v poušti Namib, vytváří velkou nedostupnou pánev – flei. Je zde zakázán vstup ze dvou důvodů - 1. Slouží pro vědecké výzkumy nedotčené přírody a žijí zde také vzácní supové bělokrcí, vážně ohrožený druh, který je velmi citlivý na lidskou přítomnost.
Za chvíli nás čeká oáza Solitaire, kde si dáme, alespoň dle předpokladu, 1/2 hod. přestávku. Že skutečnost bude jiná zatím nikdo ještě netuší. A už jsme tady.
Oáza Solitaire
Není to jen čerpací stanice, ale kompletní oáza I s lodgemi - ubytováním a celým zázemím, včetně slušně vybaveného obchodu. Nakupujeme pití, využíváme wc, Donald – náš řidič tankuje. Před námi ještě také tankuje menší autobus se švýcarskou skupinou.
A opět defekt...
A co nevidíme – zvedák, montážní klíče a páky a spravuje se defekt. S pochopením na to pohlížíme, známe to, už máme za sebou dva. Ještě si dělám legraci ze Zdenka, jednoho z našich spolucestujících, který se při opravách vždy nejvíce angažoval.
Donald mezitím načerpal palivo a snaží se od pumpy vycouvat.jdu mu ukazovat, není tady moc místa a je tu poměrně husto. Odcouval na volné místo a já si jdu prohlížet shluk vrabců, kteří řádí pod kaktusem. Vůbec je vidět, že si tady dali záležet na úpravě okolí. Těsně vedle pumpy je postaven starý typ čerpadle ještě s ruční pumpou, těsně vedle ní v kaktusech je zaparkováno poněkud očesané vozidlo z minulého tisíciletí.
Tady chybí jen trošku nafty a jedeme
Takovýchto relikvií je zde roztroušeno mnoho. Kolem našeho autobusu je mezitím nějak rušno. Jak jinak, máme opět defekt. Situace je o to lepší, že Donald strhl na zvedáku pumpu, a navíc si nepamatuje, kterému z černochů předal platební kartu. Ani se mu nedivím. Naštěstí autobus se Švýcary ještě neodjel, a tak zápůjčka je jediným a nejrychlejším řešením. Již je cca 1/2 hodiny po avizovaném odjezdu a přichází I černoch s platební kartou. Ihned se aktivně zapojuje do výměny kola a za půl hodiny již jedeme. Je 11,10.
Další zastávka v poušti je již za 30 minut a stojí zato. Vidíme ceduli Tropic of capricott neboli obratník kozoroha.
Tropic of Capricorn – Obratník Raka
Tady se musíme vyfotit a také nasbírat nějaké kamínky. Vítězí krásně bílé křemeny. Právě jsme se tedy dostali do místa úvrati sluníčka zde na jižní polokouli. Je to místo na zeměkouli, kde lze mít slunce ještě přímo nad hlavou. Jinak bude vždy na jižní polokouli svítit se severu, na té severní pak z jihu. Lidé žijící mezi obratníky pak vidí slunce jak na severu, tak i jihu. Obratníky mají ještě jednu zajímavost, že po celé jejich délce jsou jak na severu, tak na jihu pouště. Je tomu tak údajně proto, že masy vzduchu kromě toho, že zde cirkulují horizontálně, vytvářej í různé fronty, které míří ze západu východ, také cirkulují I horizontálně do vysokých atmosférických výšek a zase padají k zemi. Od rovníku teplý vzduch tak e výškách ztrácí vláhu a suchý vzduch tak padá k zemi u obratníků. Tady se ohřívá, a navíc I místní vláhu, místo, aby ji naopak přinesl. Na obratnících tak velmi málo prší. A v těchto končinách, ve kterých se pohybujeme se sčítají dva vlivy. Ten, který jsem teď popsal a vliv bengálského mořského proudu, který ná stejný efekt. Po 20 minutách jedeme dále. Projíždíme průsmykem, který se nazývá Gaub pass a kaňonem řeky Gaub. Míjíme křižovatku, kde cedule směřující doprava ukazuje cestu na Windhook odsud zhruba 320 km a do leva, kudy míříme my, vede cesta do Svakopmundu a vyhlídkovému místu, odkud lze pozorovat zvířata. Ještě nás čeká jeden kaňon. Je asi 12.45 a zastavujeme v něm. Je to kaňon řeky Kuiseb.
Kaňon řeky Kuiseb
Je totálně vyschlá, a tak ji jdu prozkoumat do koryta pod most. Pobíhají zde takoví bezocasí zajíci, jak se posléze dovídám, je to bezocasý daman. I s celou rodinkou. Jsou však plaší, a tak musím dávat pozor. Mají dokonalé mimikry a jsou mezi kameny dokonale maskováni.
Bezocasý Daman
Nastupujeme a k další zastávce máme asi 1,5 hodiny. Uv.,,,,ěl mezi kamenitou a písčitou částí pouště Namib.
Řeka Kuiseb je dnes bez vody
K tomuto kaňonu se váže ještě jedna příhoda, kdy v době před vypuknutím druhé světové války v roce 1939 zde žili, byli a zkoumali dva němečtí biologové zdejší oblast. Po vypuknutí války měli dvě možnosti. Vrátit se do Německa, narukovat do wehrmachtu a jít bojovat nebo podrobit se restrikcím, které na němce uvalila jihoafrická vláda, pod níž toto území spadalo. Nelíbila se jim ani jedna z možností, a tak oznámili, že odjíždějí na sever na biologický průzkum. Což skutečně učinili a na sever země se vydali. Odbočili však a jeli až ke kaňonu řeky Kuiseb. Zde žili 3 roky. Dokonce vytvořili zde uměle i rybníčky a chovali v nich ryby. Lovili divoká zvířata a až jeden z nich onemocněl, usoudili, že nastal čas se přihlásit. Později o tomto svém pobytu v poušti napsali knihu, která se jmenuje Úkryt v poušti.
Namibie přestala být německou kolonií v roce 1915, kdy ji obsadila jihoafrická vojska. Po skončení války bylo Německo připraveno o všechny své kolonie. Společenství národů svěřilo toto území do správy jihoafrické unie s tím, že připraví přechod tohoto území k samostatnosti. To však tato neučinila.
Do zahájení a skončení 2. světové války to nikomu nevadilo. Pak ale začala naléhat OSN. Jihoafrická unie přišla s tvrzením, že má mandát od společenství národů a necítila se usneseními OSN nikterak vázána. 12 let po válce se tedy nedělo nic až v 60. letech začala získávat samostatnost jedna kolonie za druhou. Rok 1960 byl také vyhlášen rokem Afriky. Pro Namibijce se však do roku 1966 nic mimořádného nedělo, a tak v tomto roce vznikla organizace lidí společenství jihozápadní Afriky – SWAPO south west Africa people organisation. Měli základnu hlavně na severu na hranici s Angolou, kde je nejhustší osídlení. Z pohledu kmenového osídlení měla největší podporu mezi nejpočetnější skupinou kmeny Powambo. Mírovou cestou nešlo o svobodě vyjednávat, a tak se uchýlili k partyzánské válce a sídlili v Zambii po získání samostatnosti Angoly tam. Pak vzniká chaos I v Angole, přichází kubánská vojska aby podporovaly stranu NPLA. Tu podporovali I Rusové, naopak stranu UNITA zase USA. Nátlak OSN na samostatnost Namibie Jihoafričané podmiňovali odchodem kubánských vojsk. Tím se jim dařilo oddalovat udělení nezávislosti až do roku 1988. Tehdy došlo k dohodě za účasti sovětského svazu, v čele s M. Gorbačovem, USA, Jihoafrické republiky, Angoly a SWAPO, že kubánská vojska odejdou a JAR poskytne Namibii samostatnost. Definitivně byl tento proces ukončen v roce 1990. Sam Nujoma, dlouholetý vůdce SWAPO byl zvolen prezidentem. Celkem se stal prezidentem 3x. V současné době je prezidentem Hifikepunye Pohamba.
Hifikepunye Pohamba
Druhý namibijský prezident získal své vzdělání od misionářů. V 25 letech se stal spoluzakladatelem SWAPO a blízkým přítelem vedoucího představitele této osvobozenecké organizace – Sama Nujomy. Pro svoji politickou činnost byl Pohamba několik měsíců vězněn a dva roky v domácím vězení. Později opustil vlast, aby representoval SWAPO nejprve v Angole a později i v dalších afrických státech. Krátce studoval v Sovětském svazu.
Poté, co Namibie získala nezávislost, se roku 1990 stal členem parlamentu, později zastával postupně funkce ministra vnitra, ministra rybářství a mořských zdrojů a ministra půdy. Ve svém posledním ministerském postu byl odpovědný za kontroverzní politiku vyvlastňování půdy bílým farmářům.
Roku 2002 se stal viceprezidentem SWAPO a odstupující prezident Nujoma si jej vyvolil za svého nástupce. Ve volbách v listopadu 2004 Pohamba jasně zvítězil a mohl tak být v březnu následujícího roku inaugurován do prezidentské funkce. Neočekává se, že by výrazně měnil vládní kurs nastolený jeho předchůdcem Nujomou, který si nadále uchovává vliv na dění v zemi jako prezident vládní strany.
Pohamba je od roku 1983 ženatý a má šest dětí.
My ale směřujeme dále do místa, které se nazývá Měsíční krajina. Ještě nás čeká asi 1,5 hodiny cesty. Nalevo pozorujeme psy ušaté. Velkýma ušima poslouchají a slyší, když běží brouk po poušti a pak si na něm smlsnou. Liška netopýr oušatá tak zní anglický překlad. U nás je to však Pes ušatý. Jedeme kolem vyschlé řeky Danab a sledujeme stádo přímorožců. Řeka zde nikdy neteče, jsou tu jen spodní vody.
Je 14.30 a zastavujeme na obrovské planině. Široko daleko pláň a v dálce poprvé vidíme žirafy.
Konečně vidíme žirafy
Je tu i hodně pštrosů a přímorožců. Je cítit, že se blížíme k severu, teplota už je veliká. Chvíli se snažíme kochat okolím a zvířaty. Dalekohled je v permanenci. Ale to už nás svolávají k autobusu. Něco však u autobusu syčí. Další defekt bychom už bez funkčního zvedáku opravovali zřejmě těžce. Naštěstí to není guma ale jen« brzdy ». Přesto nasedáme a jedeme.
Jedeme po pláni a Vlastík hlásí výskyt značky – Pozor pštrosi na silnici. Ani to nemusel dopovědět a už se jich skupinka, chvíli běžící vedle autobusu, bezhlavě vrhá pod kola. Šofér je však situace znalý, a tak se celá akce obejde bez ptačí krve či natlučených hlav v autobusu. Je však vidět, že i pštrosi ctí místní pravidla a přesně dodržují dopravní značky.
Poušť, po které jsme jeli, v části od Sossusvlei a až po hranici s JAR, má písčitý charakter. Ta po níž jedeme nyní je již štěrková, plochá, bez významnějších terénních nerovností. Poušť Namib se zase mění v písečnou až u hranic s Angolou. Směřujeme dále a míříme k rostlině, která je endemická, charakteristická jen pro poušť Nanib. Nikde jinde na světě se nevyskytuje. Jmenuje se Welwitchia mirabilis.
Welwitchia mirabilis
Je to ve skutečnosti strom. Je však z něj vidět jen velmi malá část. Je zvláštní tím, že kmen má pod zemí. Kořen je ještě níže. Díky tomu zde rostlina v těchto těžkých podmínkách přežívá. Je dvoupohlavní, má jak samčí, tak I samičí rostliny. Roste velmi pomalým tempem. Kmen pod zemí přestává růst, když dosáhne výšky 3–5 m. Pak už roste jen do šířky a nabývá oválného tvaru. To co je na vrcholku, co je vlastně vidět, jsou listy. Má pouze dva listy a ty po celou dobu života pouze dorůstají, a přitom díky písku, který je hnán větrem se třepí na tenké střapce. Tím se zdá, že je listů více. Navíc na konci listy usychají. Mohou však měřit až 1,6 m. Posledních 40 cm je již suchých. Je zajímavá dále tím, že nečerpá vláhu přes kořeny, ale obráceně saje ranní a večerní vlhkost prostřednictvím listů a posílá ji do kmenu dolů. Přes den uzavírá své průduchy a nevypařuje nic. Nejstarší rostliny zde v poušti Namib se odhaduje, že mají 1500 až 2000 let staré. Rostlina nedělá letokruhy. I rozmnožování je velmi pomalé a mnoho semenáčků se neuchytí, pokud se však uchytí, již žije velmi dlouho. Jsou i v jižní Angole, stále v poušti Namib. Květy mají samčí část, plody samičí. Většina z těch, které vidíme, mají cca 100–200 let, jsou tu i malé, cca 40 let. Ročně roste Welwitchia rychlostí ca 1 - 2 cm.
V dálce na obzoru je vidět největší povrchový důl na uran na světě. Naproti opět za obzorem další. Je to oblast na uran velice bohatá. Otázka zní, i když je to tady národní park, Namibie potřebuje peníze, co se tady s Welwichiema stane. Namibie je 5. největším producentem uranu na světě. Kamínky odsud z této pouště sbírat raději nebudu. Mohly by třeba svítit. Že je tady asi čilý provoz dokazuje cesta, po které jedeme. Je dokonale rozbitá od těžkých nákladních strojů. Cestou vidíme několik dalších prospektorských firem, jak hledají další možná ložiska. Místy je třeba jet I mimo cestu a tak se posunujeme poměrně pomalu. Pláň se pomalu začíná měnit na mírně až velice zvlněnou, neklamný to znak blížící se Měsíční krajiny.
Rovná pláň zmizela kdesi za námi a už stojíme na vyhlídce. Nádherný pohled na proláklinu s mnoha kopci. Skvělé místo pro natáčení scifi filmů. Ta náhlá proměna krajiny mi připomíná Chile, cestu pouští zpět do Aricy. Tam ovšem jsme těch proměn během dne prožili daleko více.
Měsíční krajina
Nasedáme a odjíždíme do pobřežního města Swakopmund, kde v hotelu stejného jména bydlíme dvě noci. Najíždíme z pouště na asfaltovou cestu a do Windhooku je to 320 km a do Swakopmundu pouhých 15. Podél cest se tady táhne po povrchu potrubí. Je to zřejmě voda, sloužící hledačům uranu. Nějaká proti mrazová opatření zřejmě zapotřebí. Projíždíme nad vyschlým korytem řeky Svakop, která dala jméno také městu.
Za chvíli přijíždíme na předměstí lemované malými velmi pěkně zařízenými a určitě drahými domečky. Inu je to letovisko zámožnějších lidí a je to vidět. Ceny těchto domků lze srovnávat s těmi v Praze Průhonicích, tedy 5-6, ale i 10 miliónů korun. do města a už vidíme i hotel. Přijíždíme do města po hlavní třídě, dříve Císaře Viléma, nyní jak jinak Sam Nujoma street. A už vidíme i hotel Swakopmund.
Hotel Swakopmund
Hotelu se tady neřekne jinak než nádraží, protože údajně vznikl jeho rekonstrukcí. A opravdu tak z dálky vypadá. Je však komfortní, otevírají nám dveře, ve vstupní hale dostáváme welcom dring – nějaký džus a k pokojům se jde přes malé nádvoří kolem bazénu.
Přední část tohoto hotelu stavěl počátkem 20 století Billy Sander – nejvýznamnější architekt německého původu v německé jihozápadní Africe zde v Namibii a je pachatelem zde i ostatních významných staveb.
Na večeři vyrážíme někam do města a dlužno říct že je to zážitek. Pokud jsme již nějakou hospodu našli, byla místa již rezervována. Nakonec se nám povedlo najít 6 míst ve stylově zařízené country hospodě ve středu města. Zřejmě majitel i číšník v jedné osobě je zdatný, dobře živený běloch, který zručně obsluhuje hosty a nedělají mu potíže ani žádné počty při placení účtů. Hospůdka je olepena americkými automobilovými čísly, většinou nesoucí označení Californie. Jinak je tu mnoho zatykačů na nejrůznější desperáty a spousta kovbojských instrumentů, včetně lítacích dveří uzavírající vstup do hospody. Však jsou zde i ceny patřičně na výši. Nejméně tak 3x. Dáváme si gulášek, někteří řecký salát, či višně ve zmrzlině, pivo, víno a hrneme se na hotel. Zítra nás čeká vyjížďka po zátoce.
Plán cesty: Tříhodinová projížďka lodí v zátoce Walvis Bay, mořští ptáci, delfíni, lachtani, ochutnávky darů moře, sekt. Odpoledne volno ve městě, večer individuálně do místních restaurací (ovarová kolena)
Swakopmund je nádherné staré německé městečko na pobřeží Atlantiku. Nachází se 378 kilometrů od hlavního města Windhoek a 40 kilometrů severně od Walvis Bay v poušti Namib.
Bylo založeno v roce 1892 - dva roky poté, co byl založen Windhook. Důvodem bylo vybudování přístavu, neboť Lüderitz byl přece jen poněkud daleko a Walvisbay náležela Britům. Přistávat ve Walvisbay tak představovalo platit neustále cla a být po neustálou kontrolou co dovážíte a kolik. Proto se Němci krátce po založení Lüderitzu rozhodli založit i vlastní přístav Swakopmund. Zajímavé ale je, Swakopmund žádný přístav není. Nemá žádné dispozice, aby jako přístav mohl fungovat. Stavěli molo, ale brzy se zaneslo pískem. Chtěli tedy postavit až 1 km dlouhé železné molo, ale brzy vypukla 2. světová válka a území bylo zabráno Jižní Afrikou. Ta tak snadno dostala i zavedený přístav Walvisbay a o Swakopmund jako přístav již přestal být zájem a městečko upadalo. Posléze, když začala vznikat v Namibii střední vrstva, usoudila, že Swakopmund by bylo dobré místo pro dovolenou a pro víkendové pobyty. Zatímco našinec se jezdí na dovolenou k moři ohřát, bohatí Namibijci se jezdí do Swakopmundu ochladit. Po vzniku Namibie již nebyl důvod Swakopmund přestavovat na přístav, pro ten slouží Walvisbay, Swakopmund zůstal letoviskem. Je tu poměrně hodně domů, které byly postaveny ve 20. století v době, kdy se Swakopmund rozvíjel jako přístav, a to je jeho historické dědictví. Je tady mořské akvárium, museum s hady, ale ty nenavštěvujeme. Na pobřeží lze najít i několik vraků lodí, které zde ztroskotaly a další zajímavosti. Ty lze shlédnout vyhlídkovým letem, na který je přihlášeno zatím 15 lidí.
Náš hotel ve Swakopmundu.
Swakopmund je bezpečné místo, je tu pouze skupina kapsářů, nejen k vůli zahraničním turistům, ale i těm domácím.
Za zády Swakopmund.
Nyní je město velice moderní a je to naše poslední zastávka, kde spíme dvě noci, a tudíž se nemusíme ihned ráno balit.
Cílem dnešního dne je 3 hodinová vyjížďka lodí po zátoce s pozorováním mořské fauny, pitím šampaňského, pojídáním mušlí a užíváním si plavby lodí. Odpoledne pak prohlídka města a nákupy ve Swakopmundu.
Cesta do Walvisbay
Na projížďku se ale musíme přesunout do 30 km vzdáleného přístavu Walvisbay a tak je odjezd z hotelu naplánován na 8,00.
Přístav Walvisbay je největším, nejhlubším a nejvýznamnějším přístavem zde v Namibii. Je pěkně, žádná obávaná mlha, a tak můžeme pozorovat na pobřeží mohutný stavební rozvoj a architekturu. I při té stavební expanzi je však vidět, že se zde snaží zachovávat původní architekturu německou. Tam, kde se na pobřeží ještě nestaví jsou již vykolíkovaná stavební místa.
Walvisbay se stalo součástí Namibie až v roce 1994. První, kdo Walvisbay spatřil byl Portugalec Bartolomeo Dias, který se plavil také dále na jih až do současného Lüderitzu. V roce 1793 Walvisbay anektovali Holanďané. Ale již v roce 1797, poté,co britové vypudili Holanďany z kapska, zmocnili se vlády I nad Walvisbay. V roce 1910 přešla Walvisbay pod správu Jihoafrické unie. Nestala se tak součástí německé jihozápadní Afriky to byl hlavní důvod, proč Němci budovali Swakopmund. V Jihoafrických rukou tak zůstala až do roku 1994, kdy konečně byla předána Namibii.
Jedeme po pobřeží a vidíme vrak ztroskotané lodi. Je to poslední příspěvek zde do plejády zde ztroskotaných lodí. Ztroskotala zde vloni. Walvisbay je rybářské přístavní město. Je zde ještě jedna důležitá věc pro ekonomiku Namibie – guáno. Guáno je výraz, který převzaly všechny evropské jazyky od Španělů ti jej převzali od Inků. Inkové říkají huáno, ale Španělé neumějí h a tak vzniklo guáno. Guáno nejsou jenom ta ptačí hovínka, ale je to směsice ptačího trusu, písku, drti skořápek, zbytků potravy a dalších příměsí. To vše dohromady vytváří velice pevnou hmotu bohatou na fosfor, dusičnany a další důležité látky pro hnojení. Tyhle vlastnosti znali již Inkové dávno před tím, než tam přišli Evropané. Evropa se s vlastnostmi guána seznámila až ve 30. letech 19. století, kdy zjistili, jak kvalitní je to hnojivo. Nastalo tedy něco jako guánová horečka, a to se začalo velmi intenzivně těžit. Aby guáno vzniklo, je zapotřebí několika okolností. Jednak velké množství ptáků, kteří se shromažďují na jednom místě a nerušeně tam hnízdí, a musí to být v suché oblasti, protože tam, kde prší jsou ty exkrementy spláchnuty do moře. Jsou-li podmínky splněny, vrstva guána naopak narůstá.
Tyto podmínky splňují jihoamerické ostrovy poblíž Chile a Peru, což jsme měli možnost vidět, a současně jsou tyto podmínky splněny I tady v Namibii. Zase je to dáno trochu studenějším mořem, které je bohatší na ryby, plankton a ostatní živiny, které ptáci potřebují a žerou a které jich uživí velké množství. V době, kdy se Afrika začala porcovat, byly vlastnosti guána už známé, a tak Velká Británie mimo to, že anektovala Walvisbay, anektovala i několik ostrůvků, které zde poblíž leží. Ty neježe byly, ale stále ještě jsou bohaté na guáno a v době, kdy vrcholila guánová horečka, tak se na jednom z nich, který se jmenuje Itchego, se vytěžilo 700-800 tisíc tun guána. To guáno zde dosahovalo až 8 m výšky. Mezi těmito ostrůvky a pobřežím pendlovalo neustále až 300 lodí, které jej převážely na pobřeží, kde bylo překládáno na větší lodě a odváženo. V době guánové horečky zde bylo zaměstnáno až 2000 lidí. Pracovní prostředí nebylo nic moc, což jsme měli možnost poznat především v Peru, a to jsme se k ostrovům jen přiblížili. Protože ale ostrovy patřily Británii, přišlo to Německu líto, že přichází o guáno a vynalézavý Němec vymyslel plošinu, takový umělý ostrůvek, na kterém umožní ptákům hnízdit a nechá je produkovat guáno. To bylo někdy vletech 1860. Všichni tohoto Němce, který na železných konstrukcích postavil dřevěné umělé ostrůvky považovali za blázna, nicméně se stal z něj milionář a na své investici dokonale vydělal. Postupně vznikly kolem Namibie 4 tyto plošiny. Fungují dodnes a guáno z nich je velmi ceněno, neboť neobsahuje písek. Z těchto čtyř plošin se ročně vytěží cca 2500 tun guána. Dle výkonnosti ptáků se těží jednou za rok nebo za 1,5 roku.
Jedeme dále podél pobřeží a nazývá se to tady long beach. Dříve to byla jen víkendová stavení, nyní již trvale obytná sídla. Bydlení je zde velice drahé a bydlí zde nejen Namibijci a Jihoafričané, ale I Evropané. Místo se stalo známým především poté, co zde hollywoodská diva Angelina Joullie porodila své dítě.
Právě míjíme jednu z plošin na produkci guána. Jedeme I kolem místa v poušti, kam sice nepojedeme, ale říká se mu Koňské hroby. Žádné hroby tam nejsou, ale je to pláň, která je hojně posetá koňskými kostrami. Bylo napočítáno více jak 1600 koňských koster a více než 900 koster mul. Pátralo se po tom, kde se to tady vzalo, protože každá lebka ať už koně nebo muly má v sobě otvor po střele kulkou. Zjistilo se, že to bylo v době, kdy Jižní Afrika obsazovala Namibii a vytlačovala odsud Němce. Měli s sebou spoustu koní a mul a koně onemocněly nemocí jménem kozgřivka. Je to prudce nakažlivá nemoc, kterou lze léčit jen usmrcením což oni i u tak obrovského stáda museli udělat. Od té doby zde ty kostry leží.
Naše cesta do Walvisbay utěšeně probíhá, vpravo moře, vlevo duny a poušť. Přijíždíme do přístavu, vystupujeme z autobusu a už nám prodejci nutí své zboží. Zatímco dřevěná soška v hotelu stojí 50 N$, zde je za 700 a« very good price only for you» 250 N$. Naštěstí není čas a běžíme do přístavu k lodi. Jsou to malé, ale pěkné motorové čluny pro 10 lidí. Jedeme my dva,Drlíci, Anička a Eva, Kaeel s Otou a naši dva právníci Karlík a Michal.
Walvisbay. Tady nás čeká člun.
Vítá nás bodrý kapitán, kterému lze hádat kolen 70. Po hladině plují pelikáni a sem tam se tu mihne i lachtan. Seznamuje nás s plánem cesty. Nejdříve kolem opuštěné ruské lodi, která byla zabavena poté, co Namibie po svém vzniku konečně vymezila své pobřežní vody do vzdálenosti 200 námořních mil, dle mezinárodního práva od pobřeží. Dříve si tady lovili všichni, jak chtěli a ryby zde téměř vyhubili. Rusové nerespektovali novou situaci a o loď přišli. Je již celá zrezivělá, a je otázkou času, kdy půjde ke dnu.
Zabavená ruská loď. Nerespektovala výsostné vody.
Podél této lodi míříme k ostrovu s majákem, který ale ozývají lachtani, dále pak hlouběji do moře pozorovat nejdříve malé a pak I velké delfíny. Mineme již naše známé umělé ostrovy na produkci guána a dáme si lehký oběd s ústřicemi, o kterých kapitán prohlašuje, že je lovil za úsvitu, a že se vlastně nazývají fish viagra podle jejich účinku. Máme si to sani vyzkoušet. Je zde také k dispozici pivo, cola, džusy a I něco silnějšího.
Hostina na lodi. Ústřice a jiná mořská havěť.
Lákavý program.
Ale to už vyrážíme. Dva motory typu Yamaha burácí a loď vystřelila jako šíp.
Za námi se však vznesl mrak racků a pelikánů mohutně povzbuzovaný voláním našeho kapitána, který je navíc láká rybou, kterou zdrží v ruce. Ptáci letí přímo nad našimi hlavami, hravě přizpůsobují rychlost letu rychlosti člunu, který nejede zrovna nejpomaleji. Hozenou rybu bravurně chytá jeden pelikán a už baží po druhé. Vrcholné číslo nás však teprve čeká.
Lachtan na lodi!
Kapitán zastavuje loď a s rybou v ruce něco volá. A už vidíme, jak se k naší lodi blíží zezadu lachtan. Je to pořádný kousek. A už sedí zezadu na plošině lodi a čeká, až kapitán odstraní přepážku. A už si to hrne po lavici do lodi. Nechá se krmit, a tak si to všichni zkoušíme a točíme a fotíme. Konec krmení, lachtan kudy přišel zase poslušně odchází. Je se stále na co dívat, hemží se to tady nejrůznější mořskou faunou, připravenou cokoliv ulovit. A už tady nalétávají pelikáni. Soutěží s rychlostí lodi a třepou se na každou rybku, kterou jim kapitán hodí. Je to paráda.
Špičkový akrobat pelikán v letu.
Vpravo vidíme pěstírnu lastur. Jsou to takové koše ve formě na sebe nasazených pořadačů ty jsou uvázány k plovoucím sudům a potopeny. Kapitán se chlubí, že zatímco ve Francii rostou tyhle lastury 2–3 roky, zde je vypěstují za 8 měsíců. Hlavním odběratelem je Čína.
Tuleni a kolem krouží delfíni.
Vyváží se 6 miliónů kusů mušlí, většina vývozu konči v již zmiňované Číně.
Vidíme plameňáky u majáku, jak se majestátně prochází. Za chvíli se již přibližujeme k mateřské školce, jak to nazval náš kapitán a je to ostrov plný tuleňů. Jejich tady mraky. Plácají se na ostrově, a ještě více dovádějí ve vodě. Nestačíme fotit a točit. Zajíždíme co nejblíže k ostrovu a jsme uprostřed dovádějících zvířat.
Březost lachtaní samice trvá dle informací kapitána 12 měsíců. 7 dnů po porodu je údajně samice opět připravena počít potomka. Mládě je po narození tlusté jako kulička. Zpracovává se z nich kůže, maso, jejich tuk je bohatý na prvky omega3 a je tedy velmi zdravé. Největšími odběrateli jsou opět Čína, dále Japonsko a Indonésie.
Jedeme se dále podívat na menší typ delfínů. Jsou asi 1,5m dlouzí a váží asi 40 kg. Už nějací poskakují kolem lodí, kterých je tady více. Je však těžké je ulovit na fotoaparát. Objevují se nad hladinou velmi náhodně a neočekávaně. Ale už se nám naloď opět tlačí další lachtan. Ani nečeká, až se mu oddělá zadní zábrana a je na lodi. Takže opět foto, demonstrativně a pro oko fotografů jej krmíme.je to tentokrát pořádný kousek.
Jedeme hledat větší delfíny. Soutěžíme s další naší lodí, kdo bude rychlejší. Nikdo. Asi jsou ty motory stejně silné nebo se kapitáni domluvili. I tak se mezi sebou domlouvají, kde, kdo co zřejmě vidí a kam jede. Náš kapitán se pokouší navnadit pasažéry z konkurenční lodi na mls – syrovou rybu. Ukazuje ji a pak hází do vln směrem k naši konkurentům. Zdá se, že ti nejsou cvičení jako lachtani, či pelikání. Nikdo se do moře za pamlskem nevrhá. Ubíráme prudce plyn, vidíme pořádné delfíny. Mají asi 45 let a je to celá rodinka. Neskotačí jak ti malí, ale důstojně se vlní poblíž břehu. Samice je opět 12 měsíců březí a porodí 1 m dlouhé a 12 kg vážící mládě. Sledujeme 7 jedinců ve skupině. Také vidíme dřevěné umělé ostrovy na guáno, které tu nechal postavit německý obchodník Fisher.
Umělé ostrovy kde „vzniká“ guáno.
Kapitán servíruje jídlo. Obložené talíře se salámy, sýry, různými kousky masa a hlavně, na co je obzvláště pyšný, dva talíře ústřic. Úspěšně nám kapitán lže o tom, co všechno na talíři najdeme od pelikánů přes lachtany a jiné mořské příšery, ale viditelně a potutelně se usmívá. Věřím mu jenom ty ústřice.
O jídlo a pití na lodi nouze není.
Ty jsou neoddiskutovatelné. Ještě si na ně vzpomínám z Chile. Moc je nemusím, ale pro připomenutí chuti a pro dokument polykám 3. Ale nikomu to moc nejede, někteří to ani nezkusili, a tak ať neurazíme to ještě dojídáme. Stále v tom tu delikatesu nemohu objevit. Pijeme šampaňské, nějaký likér a sem tam to prokládáme i pivem. Po necelých dvaceti minutách na místě vyrážíme zpět k přístavu.
Je to příjemný den prožitý na lodi.
Kapitán je zábavný člověk, který je už v důchodu a s lodí jezdí jen pro zábavu. Vlastníkem společnosti, se kterou se plavíme je údajně jeho synovec.
Toto je náš člun.
Naše nádherná dnešní plavba pomalu končí. Přijíždíme do přístavu.
Ještě je tady nabídka fakultativně se proletět nad pobřežím Atlasntiku letadlem jako vyhlídkový let. Jde o to se podívat na tzv. „pohřebiště lodí. Pokud totiž zde nějaká loď uvízla na mělčině, obvykle to znamenalo také konec pro posádku. Právě z letadla je vidět, že poušť se táhne široko daleko a dostat se z této pouštní pasti nejde jen tak. Z letadla se na to dívá dobře, i když moc příjemné představy to nejsou.
Loď zasypaná pískem. Kdysi uvízla na mělčině.
Jen a jen poušť.
Ani z letadla není vidět žádná civilizace. Je to nehostinný kraj. Po ztroskotání lodi tady byla pramalá šance na přežití.
I pohled na civilizaci ukazuje, jaké suché místo to tady je.
Vracíme se zpět do Swakopmundu. Zítra nás čeká poměrně delší přejezd přes 300 km. Dnešní den byl velice zajímavý.
Ráno podél pobřeží do letoviska Hentiesbaai. Kolem nejvyšší hory Namibie-žulového masivu Brandberg-2606 m, skalní kresby. Postupně se dostaneme do Twyfelfonteinu (největší koncentrace skalních kreseb)
Odjíždíme ze Swakopmundu a naším dnešním cílem je letovisko Hentiesbaai, a následně lodge Twyfelfontein. Cesta vede podél pobřeží Atlantiku.
Cesta do Twyfelfontein.
Jedeme národním parkem Naukluft a náš cíl dnešní cesty se nachází v národním parku Dorob. Je to cesta vyprahlou a prašnou krajinou, ale na tu jsme si již tady v Namibii zvykli. Čeká nás asi 75 km dlouhá trasa podél Atlantiku do Hentiesbaai, kde se zatočíme do vnitrozemí a celkem až do Twyfelfontein je to asi 340 km. Samozřejmě ne po asfaltu, ale po prašné pouštní cestě.
Ale i tady cestou na nás čekají různí obchodníci. Nebo spíše obchodnice.
Podnikavé obchodnice z rodu Hererů. Na cestě do Hentiesbaai.
Mezi skalami je postaven malý dřevěný stánek, kolem nějž se pohybují v tradičních krojích oblečené domorodkyně rodu Hererů. Snaží se tady prodávat nejen své výtvory, tedy malé plátěné barevné panenky, ale také přišly na to, že se dá docela slušně vydělat třeba i na focení s turisty. Pokud si tedy Hererskou ženu v tradičním kroji vyfotíte, čeká, že od vás dostane 4–5 Namibijských dolarů (1 NAD = cca 2,50 Kč). Zastavujeme tedy a jdeme obdivovat okolní krajinu a také jejich stánek se zbožím a samozřejmě jejich kroje. A samozřejmě se i s nimi fotíme, či platíme pár drobných jen za možnost si je vůbec vyfotit.
Je to ale velmi příjemná zastávka, Navíc jsme upozorněni také na jedovaté a nebezpečné rostliny, které tady v trsech v poušti rostou. Je to pryšec. Nebo rostlina rodu pryšců – Pryšec Damarský. Vypadá jako obyčejná travina, ale ve skutečnosti se jedná o velice nebezpečnou a jedovatou rostlinu.
Pryšec Damarský. Mimořádně jedovatá rostlina.
Jsme upozorňováni také na jiné druhy pryšců, které se zde v Namibii také v hojné míře vyskytují. Jde o Pryšec obrovský, který připomíná kaktus. Jeho tekutina, připomínající mléko ale může člověka nepříjemně popálit a pokud by se dostala do očí, může člověk také oslepnout. Jsme proto varováni, že ano do ohně není radno tyto rostliny přikládat, pokud tam něco chcete opékat. I takto se dá otrávit.
Příjemná zastávka.
My se ale kocháme nádhernou krajinou. Je to pro nás exotika. Ale asi bychom ji za naši zeleň nechtěli vyměnit.
Dvě se samorostem.
Opouštíme obchodnice s focením a panenkami a jedeme dále. Dá se říci, že zhruba 90 % všech turistů, kteří navštíví Namibii se pohybuje právě po této silnici. A jak nám bylo sděleno průvodcem, místní lidé přišli na to, že je snadnější se věnovat turismu a turistům než provozovat chov domácích zvířat anebo se věnovat plně zemědělství. Obchodnice, které jsme právě opustili jsou toho také výmluvným důkazem. Také na mapě Namibie najdete označení celé oblasti jako „National West Coast Tourist Recreation Area“. Něco jako Národní západní turistická oblast. Je to navíc velice oblíbená oblast pro rybáře všeho druhu. Platí zde jasná pravidla pro rybolov. Jezdí sem rybáři z celé Namibie, ale také zahraniční rybáři.
Ztáčíme se do vnitrozemí a pokračujeme tedy po „turistické trase“, která nás vede k další zdejší zajímavosti. Ve skalách je zde ukryté místo, které nazývají místní kamenné varhany. Teď ale jedeme po vyprahlé oblasti, která je ale řídce porostlá akáciemi. Jedinými stromy, které si dokážou i v tak suché zemi svými dlouhými kořeny dojít pro vodu. Sem tam se mihne skromné stavení, a přece jen pár kusů dobytka. Čím se ale tady živí, je mi záhadou. Krajina se začíná výrazně měnit. Pomalu stoupáme vzhůru a objevují se skály a veliké zaoblené balvany. Chvílemi krajina připomíná oblast našeho Ústí nad Labem, nebo na Ostravsku – samé jakoby haldy, měsíční krajina. Vlevo budeme míjet žulový masiv národního parku Mount Brandberg. Zde se také nachází nejvyšší hora Namibie Brandberg, vysoká 2 606 m.
Měsíční krajina v Namibii. Poblíž žulového masivu národního parku Mount Brandberg.
A už jsme u prolákliny s „varhanami“.
Kamenné varhany.
U varhan. Stačí si jen zahrát.
Prohlížíme si výtvory přírody. Zajímavé místo.
Den se ale pomalu chýlí k večeru. Stíny se prodlužují a my se blížíme k naší lodži v letovisku Twyfelfontein. Máme za sebou 340 km cesty.
Skalní rytiny u vstupu do lodge Twyfelfontein..
Lodge Twyfelfontein. Hlavní budova zapuštěná do skalního masivu.
Jak se dovídáme z pamětní tabulky, tato luxusní lodge byla postavena a otevřena v 19. června 2000 předsedou Namibijské vlády G. Geingobem.
Jdeme tedy na večeři a jde se spát. Ráno si lodge prohlídneme lépe.
Pamětní deska Twyfelfontein country lodge.
Lodge je velmi citlivě a stylově bezchybně zasazena do skalnatého prostředí pouště.
Jako by tady lodge patřila od pradávna.
Náš domeček je ten vpravo.
Chatky vypadají z dálky, jako by byly pokryty pavučinou. Do krajiny nádherně zapadají.
Vstupní brána do lodge.
Country Lodge Twyfelfontein se nachází v údolí Huab regionu Kunene (dříve známý pod názvem Damaraland). Od Windhooku je toto místo vzdáleno asi 430 km. Jsme v oblasti skalních rytin, které si prohlédneme zítra.
Twyfelfontein byl vyhlášený národní památkou v roce 1952. Poprvé se dostal do pozornosti širšího světa díky Reinhardu Maackovi, který tuto historickou opblast publikoval ve své zprávě z roku 1921. O rytinách ve zdejších skalách byl vlastně informován místním pozemkovým inspektorem. Kresby naznačují, že jsou součástí systému víry lidí Khoi-San, kteří zde v oblasti žili před více jak 1 000 lety. Následně byli vytlačení Damary. Aby se tato jedinečná historie zachovala, Twyfelfontein v Namibii je nyní od roku 2007 součástí světového dědictví UNESCO. Vlastně jsme v oblasti, která se právě součástí světového dědictví stala. Jsme účastni historického počinu.
Plán cesty: Cestou zkamenělým lesem ( 250 mil. let staré stromy přinesené povodněmi a inkrustované křemíkem bez přístupu vzduchu), nejdelší kmen 30 m. Dále kolem teras Ugab (dávná řeka zde zanechala osamocená skaliska, připomínající americké Monument Valley v Utahu. nejznámější je Fingerklippe, čnící do výšky 33 m. Příjezd do kempu v západní části parku Etosha.
Dnes nás čeká cesta do Národního parku Etosha. Než tam však dojedeme, máme v plánu se podívat na velkou zajímavost – zkamenělý les, přírodní skaliska se známým monumentem Fingerklippe.
Opouštíme tedy luxusní ubytování ve skalách s brilantní architekturou hlavní budovy lodge. Jde údajně o největší otevřenou budovu zastavěnou do skály tady v Namibii.
Vyjíždíme na krátkou vyjížďku ke skalám s rytinami a kresbami zde v Twyfelfontein.
Je na nich pozoruhodné to, že jsou to skalní a jeskynní rytiny a kresby. Tedy to, že jsou zde použity obě techniky současně. Tím se toto místo stává zcela unikátním, protože prastaré rytiny a kresby lze najít na mnoha dalších místech v Africe a po celém světě, ale ne současně na jednom místě. Co se týče staří těchto rytin a kreseb, tak to nikdo neví. Možná 2000 nebo 4000, možná 6000 ale také možná 12 000 let? Zatím neexistuje metoda, která by určila stáří nějakého artefaktu, pokud tento neobsahuje organickou tkáň.
V těchto skalách někde jsou výjimečné kresby a rytiny.
A to tady také není. Lidé, kteří tyto rytiny a kresby zde vyhotovili byli zřejmě Sanové, tedy koisanští kočovníci, kteří zde tou dobou bydleli, anebo jejich starší větev, jejich předci, kteří jsou označování názvem Sangoan. V každém případě to byli místní lidé, jejichž potomci zde už ale nežijí, neboť byli postupně z těchto míst vytlačení jinými kmeny více na jih do pouště.
V 8:45 jsme u vstupu mezi skalní rytiny. Nemůžeme jít pohromadě celá skupina, a tak se musíme rozdělit na dvě části. Jdeme s tou skupinou, kde nemáme překladatele do češtiny a musíme si vystačit s anglickým komentářem. Na prohlídku máme zhruba 1 hodinu.
Twyfelfontein – oblast nálezu rytin a skalních kreseb.
Vítá nás průvodkyně, která vypráví o historii nalezení tohoto místa. V roce 1946 se zde usadil pan David Levin se svou rodinou. Přijel zde na voze taženým oslem, aby zde začal farmařit. Protože zde nevedly žádné cesty, drželi pěšiny, kterou zde vyšlapali sloni. Našli zde lidi kmene Damara, kteří se zde žili u pramene vody, který se nazýval v damarštině Twyfelfontein.
Lidé kmene Damarů.
Od toho dostalo toto místo také svůj název. Michaelovi Levinovi bylo v té době 6 let se tady seznámil s mužem jménem Eliphas, jeho ženou a dále s jednou starší ženou se třemi dětmi, které staly jeho kamarády. Jejich hřištěm byly právě skály, kde se nyní nacházení tyto rytiny a kresby. Znázorňují kresby slonů, kteří zde ostatně měli svou pěšinku, různé výjevy z lovu zvěře, které zde bylo v té době hodně, ale i výjevy samotných zvířat.
Kresby na kameni.
Umění, zde zaznamenané v kresbách rytinách hrálo důležitou roli v rituálních praktikách afrických kmenů.
Takovýchto kreseb je zde spousta.
Je se zde na co dívat, ale je tady také současně i živo.
Stále to tady žije.
Hodina zde uběhla velice rychle, a tak se vracíme k autobusu. Je po 11 hodině. Ještě jsme upozorněni na zvláštní kamenný útvar, kterému se zde říká "otevřená lví tlama" a najdeme ji na mnoha pohlednicích z Namibie.
Otevřená lví tlama z Twifelfontein.
Odhaduje se, že první kresby a gravírované obrazce vzniky v Africe zhruba před 20 000 lety. Jedním z důvodů tvorby bylo zachovat pro příští generace umění šamanů a medicínské a lovecké praktiky. Mělo ve své podstatě dvě funkce. Jednak zaznamenat skutečné dění, s čím se tito lidé denně setkávali, a současně zaznamenat a uchovat znalosti místního šamana daného kmene.
My jsme prakticky viděli především rytiny, kresby ne, protože ty jsou vzdáleny ještě cca 1 hodinu obtížné pěší túry a na to není již mnoho času. Navíc jsou ukryty v jeskyních, kde normální cesty nevedou. Avšak i tak je velkým zážitkem toto místo vidět a mít možnost si jej zblízka prohlédnout.
Přesouváme se ke kamennému lesu. K němu přijíždíme v 11:15 hodin. Také zde budeme mít místního průvodce a máme vyhrazený čas 40 minut k prohlídce. Je to jedna z cest, jak pro místní zařídit pracovní místa.
Petrifikovaný strom
Zatímco u těchto skalních maleb a grafiti není možné určit stáří, tak u tohoto zkamenělého lesa to je možné udělat poměrně přesně.
Jsou zde dva stejně důležité časové údaje. V minulosti zde na tomto území, které bylo podstatně vlhčí, než je dnes, zde tekly mohutné řeky, které tekly do Atlantického oceánu. Na jejich horním toku se často rozvodňovaly a vylamovaly stromy. které následně odnášely po proudu dolů. Když řeka ztratila svou sílu, kmeny se ukládaly na jejím břehu. Zhruba před 260 milióny let (jak říká Vlastík, že si myslí, že to bylo ve čtvrtek) došlo ke změně klimatu, řeky zeslábly, objevil se písek a postupně na spodním toku vyplavené stromy zasypal. Tím se dostaly do prostředí, kdy k nim neměl přístup vzduch. Jak počasí kolísalo, docházelo k tomu, že stromy pod pískem byly zalévány silně křemičitany obohacenou vodou, která se dostával do dřeva. Tyto křemičitany pronikaly do buněk kmenů a vyztužovaly je. Takže kmeny, které nestačily zetlít, díky pronikání křemičitanů do jejich buněk postupně vlastně petrifikovaly, čili kameněly. Po uplynutí cca 200 miliónů let, po kterých tyto kmeny ležely na dně usazenin. Zhruba před 60 milióny let byla krajina vyzdvižena a začala erodovat působením větru. Měkké pískovce z povrchu byly postupně odváty, křemičité kmeny, mající větší hmotnost i odolnost tak zůstaly. A to je místo, kam právě míříme, abychom si výsledek působení přírodních po milióny let prohlédli z blízka.
Jen přihodit do kamen. Ale je to kámen!
Průvodkyně nám ukazuje na rostlinu Welwitschia mirabilis, ale tu již jsme měli možnost vidět v národním parku Naukluft. O zdejších stromech tvrdí, že nejblíže vyrostly ve střední Africe ve vzdálenosti asi 700 km odsud vzdušnou čarou. Díváme se na strom typu dinien. Strom je 270–280 miliónů let starý. Vidíme prakticky největší strom z této oblasti. Díky jakoby řezů cirkulárkou nebo motorovou pilou můžeme vidět i jeho stáří, než jej vzala řeka. Jasně vidíme i jeho letokruhy. Tento typ zkameněliny je dvakrát těžší než běžný kámen. Na stromě je vidět i jaké křemičitany zde vnikaly. Vidíme manganovou žílu a hned vedle křemičitou žílu.
Sedím na fosílii staré stovky miliónu let a je mi dobře.
A je to opravdu fascinující. Jako by to někdo uměle vyrobil a snažil se napodobit kmeny stromu. jen nařezat a vhodit do kamen. Je to naprosto věrné. Ale trošku těžší a nehořlavé. Zajímavé je, že jsou to jenom kmeny. Žádné větve, či kořeny. To ale údajně potvrzuje skutečnost, že kmeny byly ulomeny někde na horním toku řeky, postupně zbaveny větví, které zřejmě odplavaly až do moře a zde se uložily jen čisté kmeny. Postupně se mezi těmito zkamenělinami procházíme od jednoho kmene k druhému. Je jich tu celá spousta. V podstatě se dá říci, výjimečným sochařem v tomto případě je příroda.
Tanec Amarula v podání domorodců.
Na konci naší prohlídky se ještě zastavujeme v malém altánku, kde místní domorodci, zřejmě i část zaměstnanců nám ukazuje tanec Amarula. Naučili nás popěvek Amarula, rula rula rula, Amarula a už v kruhu poskakují a všelijak se vlní. Točíme to všechno na kameru a fotíme. Milan poté shromažďuje kolem sebe umělce a ukazuje jim svůj záběr na kameře. Jsou ohromně zvědaví a nevázaně se tím baví. Velice zajímavý a příjemný moment.
Mimochodem, Amarula je krémový likér z jižní afriky vyrobený z cukru, smetany a ovoce stromu zvaného African Marula. Má asi 17 % alkoholu, tajže takové silnější a sladké lahodné víno.
Amarula likér.
Místně je také nazýván Elephant tree (sloní strom) nebo také strom manželství (Marriage tree). Proč sloní – sloni totiž vědí, že ovoce z tohoto stromu, když spadnou a mírně zkvasí, jsou výborné k jídlu. A tak se také i sloni trošku opíjejí tímto nakvašeným ovocem.
Končíme prohlídku a pokračujeme v cestě. Projíždíme městem Khorixas, které leží v oblasti zvané Damaraland.
Zde se vyskytovali především Damarové. Jsou stále pro nás trošku záhadou, odkud se vlastně vzali. Některé jejich fyzické rysy naznačují, že patří mezi Bantuské kmeny. Ale hovoří téměř stejným dialektem jako Lámové. To zase nasvědčuje, že patří spíše do koisantské skupiny. Přišly sem v 9. století našeho letopočtu a má se za to, že to je odštěpená skupina Bantuských kmenů a pocházeli odněkud ze severozápadní části Afriky. Museli tedy urazit značný kus cesty, aby se sem dostali.
Vymezení oblasti Damaraland.
Původně Damarové obývali zde v Namibii daleko větší území. Nicméně se stali oběťmi kmenového násilí, kdy na ně útočili jak Hererové ze severu, tak Námové z jihu. Těmto nájezdům nedokázali vzdorovat, protože byli daleko hůře vyzbrojeni a jak Hererové, tak i Námové je považovali za podřadné bytosti. Došlo tak k tomu, že si jejich území postupně mezi sebe rozdělili Hererové a Námové. To se stalo kolem 18. století. Damarové tak zůstali rozptýleni a neměli společné území. Utíkali do neobydlených nehostinných krajů, především horských oblastí, a proto se jim začalo říkat Horští Damarové. Když tady za vlády Jihoafrické republiky nastal apartheid, tak Jihoafričané se rozhodli, že celou zemi rozdělí jednotlivým, kmenům podle příslušnosti. Damarové nikam nezapadali. V té době, ale už Němci vyhlásili národní park Etosha, jehož území se rozkládalo na daleko větším území, než dnes a sahalo až k Atlantickému oceánu. Jižní Afrika ale území zmenšila, a vyčlenila oblast, kterou nazvali Damaralnd, tedy země Damarů. Sem v rámci stěhování národů sestěhovali všechny po celé Namibii roztroušené Damary a byli tak důslední, že i z Jižní Afriky sem stěhovali lidi, které za Damary považovali. Když Namibie získala samostatnost, začali se Damarové stěhovat za prací a jsou již nyní ve všech větších městech. Celkově v Namibii žije asi 100 000 Damarů. Dříve tu žádné město nebylo, ale Jihoafričané při zřizování Damaralandu také zřídili správní oblast, a tak vzniklo městečko Khorixas.
Vztah Namibie ke světovým velmocím jako je USA, Evropská unie a Čína je jednoduchý. Namibijská vláda stojí s nataženou rukou a čeká, kdo jim, co dá. Toho velice využívají Číňané a ve velkém zde investují a skupují, co jde. Jsou zde obrovské plochy, na kterých by se dala vyrábět solární energie. Ale průmysl je tak zaostalý, a tak malý, že země tuto energii prakticky vůbec nepotřebuje.
Z městečka Khorixas uháníme po asfaltce a jedeme asi 50 km. Je asi 13 hodin a odbočujeme k lodge Fingerclippe. Krajina se pomalu zalesňuje, je tady více vegetace. Zde se krátce občerstvujeme v pěkně situované a vybavené restauraci patřící k místní lodge.
Oběd ve Fingerclippe lodge.
Polévku, sendvič a pivo. |Prohlížíme si i stylově zařízenou a vybavenou lodge. Z terasy je nádherný výhled na skaliska Fingerclippe. Krásně je odsud také vidět ústřední útes - "vztyčený prst". Kolem nás je nádherně upravené okolí, spíše se dá říci, že zahrada s kvetoucími kaktusy, pro hosty také je připraven bazén. To si musíme nafotit. Velmi krásné a příjemné místo.
Výhledy jsou odsud úžasné.
Jsou 3 hodiny odpoledne a my vyrážíme shlédnout útesy Fingerclippe. Blížíme se k obrovskému monumentu, který tvoří dominantu okolí. Až z bezprostřední blízkosti vyniká jeho obrovitost. Ano, je to trošku fuška se sem doškrábat. Ale po sezení v autobuse je to velmi příjemné zpestření. Skála ční do výšky 33 m. Připadáme si tady jako trpaslíci. Odsud také vidíme celé údolí řeky Ugab jako na dlani včetně skalních teras pohoří. Celá oblast se zde tvořila v období čtvrtohor až doby ledové.
Interiér lodge Fingerclippe.
Okolí je nádherně upraveno.
Terasy budované milióny let řekou Ugab.
Tehdy řeka Ugab začal vytvářet tyto překrásné skalní terasy. Materiál není příliš pevný, jedná se částečně o slepence a částečně o jílovce. Je tedy pouze otázkou času, kdy se monumentální Fingerclippe zřítí. Řeka Ugab formovala terasy tím, že širokým údolím meandrovala, vymílala břehy a vytvářela podobné kamenné věže jako je Fingerclipp. Samotný Fingerclippe je vysoký 33 m a má v průměru obvod 40–44 metrů. Vrchní jeho část je z tvrdšího materiálu, než spodní a tím se očekává, že se brzy zřítí.
Dominanta – Fingerclipp. 33 m vysoký monument.
Nevím, co je to brzy, ale jsem rád, že jej ještě vidím stát, aniž by se kymácel. V jižní Namibii byl podobný skalní útvar, kterému se říkalo Boží prst. Tento se koncem roku 1989 zřítil. Bylo to v době, kdy Namibie získávala nezávislost a řada lidí to považovala za zlé znamení pro budoucnost nově vznikajícího nezávislého státu. Pátralo se po tom, proč se zřítil. Přišlo se na to, že sedm dní před tím bylo velké zemětřesení v Arménii a ta tektonická porucha přišla až sem na jižní polokouli, do Namibie. A tady je další symbolika Božího prstu. Tektonickou poruchu ještě ustál 7 dní po tom, co přišla, ale pak už se skácel.
Další naše cesta směřuje již k ubytování, které máme domluveno kousek za městem Outjo. Již se tady začínají objevovat také zvířata. Teď přebíhá přes cestu Kudu, za ním nějaká opice. Řidič již musí dávat dobrý pozor, aby nedošlo ke srážce se zvěří. Cesta k ubytování nám trvá asi hodinu. Vidíme také stavby termitů. Jsou trošku odlišné barvy, než jaké jsme již viděli, ale vychází to z barvy místní půdy.
Plán cesty: Celodenní návštěva v národním parku Etosha, jednom z nejvýznamnějších rezervací Afriky, rozkládající se na ploše 22 tis. Km², kde žije 145 druhů savců vč. vzácného černého nosorožce, geparda a impaly. Dále zde potkáme slony, žirafy, zebry, levharty, hyeny, pakoně a mnoho druhů antilop. Z ptáků např. plameňáky. Jádrem parku je solná pánev o rozměrech 129x72 km. Ubytování s večeří na východní straně parku.
Celodenní návštěva v národním parku Etosha. Etosha znamená – Velké bílé místo.
Národní park Etosha je jeden z nejvýznamnějších rezervací Afriky. Rozkládá se na ploše 22 270 Km² a byl založen guvernérem německé severozápadní Afriky von Lindequistem v roce 1907 ještě v době, kdy byla Namibie německou kolonií. V té době byl zároveň s rozlohou 100 000 km² vůbec největší přírodní rezervací světa. Toto neuvěřitelné místo vytvořila před více než 12 milióny let voda z řeky Kunene. Klimatické a tektonické změny zapříčinily snížení vodní hladiny a vznik solné pánve.
Díky politickým změnám v roce 1946 se její rozloha zmenšila téměř na třetinu. Toto provedla vláda Jihoafrické republiky, oddělila západní část parku a povolila zde farmaření a zmenšila park zhruba na polovinu. Tato situace trvala zhruba 10 let do roku 1956, kdy byl opět rozšířen až na 100 000 km2. Sahal až k atlantickému oceánu a vytvořil přirozený koridor pro migraci zvířat. Bohužel v této podobě vydržel jen 7 let do roku 1963, kdy jej Jihoafrická republika opět rozdělila, věnovala část Damarům k hospodaření a zbylo z něj nynějších cca 22 270 km2.
I tak zde žije mnoho ohrožených druhů zvířat, jako např. endemická impala černočelá, nosorožec dvourohý, gepard a dalších asi 145 druhů savců.
Pánev Etosha je obrovskou solnou pouští s rozlohou 5.000 km2. Celá oblast je obehnána plotem a celkové délce cca 850 km. Park se pomyslně dělí také na dvě části – východní, po níž jedeme a je přístupná turistům a západní, turistů nepřístupná. Vstup je zde jen na zvláštní povolení a s průvodcem.
Doufáme, že kromě výše uvedených druhů zde potkáme také slony, žirafy, zebry, levharty, hyeny, pakoně a mnoho druhů antilop. Z ptáků např. plameňáky. Jádrem parku je solná pánev o rozměrech 129 x 72 km. Dnešní naše ubytování i s večeří máme zajištěno na východní straně parku v Mokuti Lodge.
Ráno jsme k Etoshi vyjeli ze Swakopmundu v 7,00 hodin, abychom byli včas v národním parku a stihli i prohlídku. Ale jenom jsme vyjeli, zastavujeme. Řidič nabírá naftu. No mohl to mít již dávno vyřízeno a my mohli spát o půl hodiny déle. Je to prostě takový samorost.
K bráně věhlasného Národního parku Etosha přijíždíme ráno v 9:00 hodin.
Andersonova brána - vjezd do Národního parku Etosha.
Hned těsně za bránou vidíme tabuli s plánem cest po národním parku. Nemůžete se zde pohybovat libovolně jak chcete, ale zvířata lze pozorovat pouze z automobilů a autobusů.
Plán cest po národním parku
A navíc, je zapotřebí velmi dobře sledovat a dodržovat časový rozvrh. Do západu slunce a před jeho východem musíte být zpátky v lodge. Abyste měli úplnou jistotu, kdy slunce vychází a kdy zapadá, máte tady tabuli s hodinami.
Hodiny - východ a západ slunce, ať víme v kolik být zpět.
Výhoda uzavřeného autobusu spočívá prý v tom, abychom zvěř zbytečně neplašili. Jeho nevýhoda je v tom, že se všichni tlačí u ne zrovna rozměrných okýnek a když se něco děje na jedné straně, počet "čumilů" se na dané straně vždy zdvojnásobí. Je ale co vidět!
Zebry a přímorožec
Zebry v pozadí jsou tzv. zebry nížinné. Od zeber horských se liší tím, že nejsou pruhované až ke kopytům, pruhy přecházejí plynule k zadní části těla bez jakéhokoliv předělu. Navíc se mezi tmavými pruhy objevuje vždy jeden světlý pruh.
Zvíře nazývané Kudu a partička slonů afrických
Vždy na vhodném místě autobus zastaví a se můžeme v tichosti přesunout ven a už jen "lovit" snímky v bezprostřední, ale bezpečné blízkosti. Tentokrát zastavujeme u napajedla Nebrauni. Je 9:30 hodin. Vyskytuje se zde stádo slonů, prý jej jich tady v okolí tohoto napajedla asi 11, jejich věk je kolem 40 let. Sloni se zde dožívají kolem 70 let věku. Vidíme také místní bitvu samců. Je na co koukat! Ale ještě, že to pozorujeme z povzdálí. Důvodem úmrtí je hlad v důsledku ulomení a ztráty klů. Tím si nemohou vyrývat potravu a než jim nové mohou narůst, umírají hladem. Dospělý slon váží až 5 tun, samice až 3 tuny.
Buvolec stepní
Žirafy - "dvě v jedné"
Žirafy u napajedla
Je zde vidět také sousta ptáků, kteří se chodí napít i v přítomnosti velkých zvířat, zde s impalou černočelou (blackfaced impala). Impala černočelá je endemický typ a žije výhradně jen zde v národním parku Etosha. Další obrázek ukazuje např. několik ptáků Frankolina koroptvího (Scleroptila levaillantoides levaillantoides) (Orange river Frankolin).
Impala černočelá a hejno Frankolinů koroptvích (žirafy v pozadí)
Dále vidíme zřejmě Orla stepního (Aquila rapax), také u napajedla.
Orel stepní (Aquila rapax)
A také pravděpodobně Cape vulture (Gyps coprotheres) neboli Supa Kapského. Také má žízeň, ale má se na pozoru.
Sup kapský (Gyps coprotheres)
Zatím jsem čerpal názvy zvířat z propagačního materiálu, který jsme zde v Etoshe obdrželi abychom se lépe v místní fauně vyznali. Ale vidíme i zvířata a ptáky zde neuvedené. Můj název následujícího obrázku je Modrý pták.
Modrý pták ??
Vidíme spoustu dalších zvířat postupně u dalších napajedel, která navštěvujeme. Například také vidíme pár největšího létajícího ptáka na světě – Aka kori. Dále buvolce lesního, pštrose atd.
Naše průzkumná cesta ale pomalu končí. Vracíme se zpět do Mokuti Lodge.
Mokuti Lodge.
Mokuti Lodge je velmi pěkné a luxusní ubytování v národním parku Etosha. Ale můžete zde spát také i ve stanu, nebo ve svém karavanu. My máme krásné pokoje hotelového typu.
Jak přespíte v Ethoshi si můžete vybrat
Ubytování a celá lodge je výtečnou oázou odpočinku. Například si zde můžete zahrát i obří šachy.
Zde si zahrajeme si i šachy.
Ale můžete si i vychutnat prostředí nádherného parku.
Vše je pečlivě upraveno a zařízeno pro turisty.
Sbaleno. Opouštíme národní park Etosha.
Něco málo o historii vzniku Etoshi.
Pánev Etosha se začala formovat zhruba před 750 milióny lety. Na jih od současné Etoshe existovala veliká pohoří, jejichž zbytky tam jsou dodnes. Jsou to jednak zbytky Otavy, tudy budeme projíždět zítra a ostatní kopce kolem Ouča. To všechno jsou zbytky bývalého vysokého pohoří. Sta milióny let tato pohoří zvětrávala a řeky, které v nich tekly k severu odnášely zvětralé části hor do kotliny, kde dnes leží Etosha. Zde se vytvářely po sta milióny let sedimenty, které celou sníženinu vyplňovaly. Tato sníženina je součástí obrovského bazénu, který se nazývá Ovambo. Etosha je tedy nejnižším místem bazénu Ovambo. Je zde obrovská vrstva těchto sedimentů, zhruba cca 200 m do hloubky. Před 300 milióny let došlo k jevu, kterému se říká Bonvánská doba ledová. Bylo zde klima jako je dnes na Antarktidě. Hory se pokryly ledovcem a posléze ledovec se sesouval do pánve Etosha. Postupem času se klima výrazně změnilo, objevila se zde poušť a začaly se zde usazovat písky, duny a dno se pokrylo těmito písky. Toto trvalo až do období před 3 milióny let, kdy se klima opět změnilo, bylo vlhčí, začalo pršet a objevily se řeky. Vznikla řeka Kunene, která vytvořila s ostatními přítoky velké jezero, které řekou Hoasip odtékalo na západ do Atlantiku. Jezero bylo podstatně větší, než je současný národní park, sahalo až za hranice současné Angoly. Jezero postupně vysychalo, ale hlavně zde celou situaci ovlivnila změna toku řeky Kunene, která si našla nové koryto, do jezera již nevtékala a tekla na západ. Jezero postupně díky tomu, že ztratilo tak vydatný přítok vyschlo a jeho jediným pozůstatkem je solná pánev Etosha, tvořící jádro tohoto parku. Samotná solná pánev má asi 5 000 km2.
A teď jsme tady my a k žádným historickým změnám momentálně nedochází.
Napajedla zde v Etoshi jsou dvojího druhu – přirozená a
umělá. Umělá mají navrtané ústí vody do nepropustné vrstvy, pod níž se voda
nachází. Jsou zde vytvořeny tzv. artézské studny.
Princip artézské studny.
Hornické město Tsumeb – jezero Ojikoto, meteorit Hoba, soukromá rezervace Oropoko, vinný sklípek.
Ráno vyrážíme v 7:00 hodin.
Čeká nás dlouhý a náročný přesun, asi 600 km.
Jsme v oblasti pohoří Otavy, v oblasti dešťů a vidíme po stranách vysekané pásy trávy kolem cesty. Je to prý proto, aby se v nich neskrývala prasata, či kudu a nezpůsobila tak případně havárii s autem. Tento úsek patří ještě ministerstvu dopravy, které je za to odpovědné, ale nemá na sekání trávy peníze. Nechává tak na těchto pásech hospodařit místní farmáře, kteří zatím s radostí sečou trávu pro svůj dobytek. A všichni jsou spokojeni.
Jezero Otjikoto
Jezero Otjikoto leží asi 20 km severo – západně od města Tsumeb. Je to menší jezero ze dvou přírodních jezer zde v Namibii, které vznikly propadnutím stropů krasové jeskyně. Průměr jezera je asi 102 metrů, hloubka jezera v době naší návštěvy ještě nebyla přesně stanovena. Pohybuje se od 67 metrů na okraji po 7 metrů uprostřed, a byla nalezena místa, kde byla změřena hloubka až 142 metrů. Jezero lovci – sběrači etnika Saan nazývají „Gaisis „(nebezpečné). Etnikum Saan jsou první domorodé kmeny obydlující jižní Afriku na územích Namibie, Botswany, Angoly, Zambie, Zimbabwe a Jižní Afriky. Jezero bylo objeveno Evropany v roce 1850 po propadu jeskyně Angličanem sirem Fraqncisem Galtonem a Švédem Charlesem Andersonem.
„Krasové“ jezero Otjikoto domorodci zvané Gaisis – nebezpečné.
Kolem jezera je vidět pasoucí se Kudu. Můžete se k nim přiblížit velmi blízko.
Zdomácnělé Kudu.
V parku jsou vůbec k vidění zajímavé věci. Například i tento již letitý a zrezivělý parní stroj s čerpadlem od společnosti Neuhaus & Company z roku 1907.
Parní stroj s čerpadlem z roku 1907.
Dále kolem pobíhají volně také pávi, kachny další zvířata.
Pávi jsou již na přítomnost člověka zvyklí.
Pokračujeme dále v naší cestě a zastavujeme se na výjimečném místě asi 20 km městečka Grootfontain.
Raritou je zde také největší meteorit, který kdy byl na Zemi nalezen, zvaný Hoba Meteorit.
Tady spadl meteorit Hoba před 80 tisíci léty.
80 000 let starý 50 tun vážící drobeček. Je opravdu impozantní.
50 tun vážící, 80 000 let starý Hoba meteorit. Největší, který kdy byl na zemi objeven.
Samotný balvan má rozměry 2,7 x 2,2 x 1 metr. Jeho stáří se odhaduje na 400–200 miliónů let. Skládá se z 82 % železa a 16% niklu. Jeho jméno – Hoba Meteorit je odvozeno z farmy Hoba, nacházející se v horské oblasti Otavia (Otavia Mountains). V roce 1955 byl vyhlášen národní památkou.
Hoba meteorit ještě jednou. To, aby mi nebylo líto…
Květiny poblíž meteoritu jsme nemohli minout.
Máme trochu změnu v programu a místo zítřka míříme ještě dnes na dřevěný trh.
Okahanja.
Pojedeme až na jižní konec města Okahandja. Jedeme tu proto, že tady jsou údajně výrobci dřevěných sošek a ostatních blbostí, zatímco na severu města již obchod s těmito předměty ovládli překupníci z Číny, takže o originálech si můžete nechat jen zdát. Jako bychom to znali od nás z domova.
Vstup do tržnice.
Jenom jsme vystoupili z autobusu, už nás zajali místní prodejci a snaží se nás za každou cenu vtáhnout do jejich obchodu. Jsou neodbytní a vlezlí a jakmile se jeden z nich se začal domáhat platby za filmování a fotografování, přešla mne veškerá chuť cokoliv nakupovat. Nejsou to obchodníci, ale pro mne vexláci. Pomíjím to, že v Zimbabwe lze i lepší výrobky získat za 1/3 ceny. Místní trhovci rozhodně nepatří mezi místní chudinu. Tak vlastně anio nevím, jak to s těmi Čínskými obchodníky na druhém konci vlastně je.
V tržnici jsme se dlouho nezdrželi. Nakupování zde nebylo příjemné.
Máme na nákupy cca 35 minut a je to za těchto okolností až až. Je půl páté, nasedáme do autobusu a jedeme k ubytování. Je to poslední noc zde v Namibii a čeká nás ještě večer ve vinném sklípku.
Jedeme prašnou polní cestou, sluníčko zapadá, je to náš poslední západ slunce zde v Namibii. Je 17,20 a náhle vidíme u cesty dikobraze. Než však stačíme nastartovat foťáky, mizí v houští. Nicméně viděli jsme jej a máme alespoň další zážitek.
Přijíždíme do lodge Oropoko, kde strávíme poslední noc.
Prohlídka hlavního města Namibie, historické jádro, nejvyšší soud, katedrála sv. Jiří z počátku 20.století. Volno k nákupům suvenýrů. Odlet SA 077 v 15,10 do Johannesburgu (18,05), odlet do Evropy SA 2560 v 19,10, přistání ve Frankfurtu 5,55 hod.
Ráno vstáváme v 6 hodin, připravujeme kufry k odletu a současně se chystáme na poslední safari v této soukromé rezervaci.
To je naše lodžie Oropoko.
Je jasno, slunečno, ale chladno a vane svižný vítr. Hlavně dát nůž do kufru. Na letišti bych s ním asi moc neuspěl.
Ráno vypadá slunečné, ale chladné.
V 7 hodin vyjíždíme ve dvou odkrytých vozidlech na prohlídku buše.
Vyrážíme do buše
Celou pláň lehce zarostlou stromy a keři vidíme také z naší chaty. Je to kousek a je nutno při vjezdu otevřít a zase zavřít bránu. Při vjezdu nás vítá hejno kropenatých slepic a za chvíli si to k nám míří dva pštrosi. Náš černý šofér je volá jménem. Je vidět, že jsou již ochočení a hledají, co jim, kdo nabídne. Mají smůlu, nemáme nic. Vůbec se nebojí přijít až k autu. Jedeme jen kousek dále a vidíme stádo pasoucích se žiraf. Z keřů také ční tři hlavy a vypadá to, jako by tam sídlil tříhlavý drak. Jsou vidět pěkně z blízka, a tak fotíme a točíme.
Tihle jsou již ochočení a čekají na nějaký příděl pochoutek od turistů.
Nutno přiznat, nejsou nám tak vzácné. V dálce se ale mihl hřbet nosorožce a ten nás zajímá velmi!
Konečně nosorožci.
Náš šofér neohroženě jede přes porosty a skupinku 4–5 nosorožců máme kousek před sebou. To, z čeho jsme byli rozčarováni včera, je rázem smazáno. Vidíme je nádherně z blízka kontakt s přírodou z tohoto otevřeného vozu je přece jen daleko živější než z autobusu. Jsou to krásné kusy, s neporušenými a hrozivě vypadajícími nosními rohy. Uklidnili se, a klidně se pasou – žerou trávu, které tady příliš mnoho není, ale pokud je, je vyschlá. Dobrou chuť. Najednou se něčeho vylekali, a jako když do nich střelí, stádo se dalo do běhu porosty neporosty. Byl to velmi pěkný a zajímavý zážitek. Jedeme dále, vidíme stádečko kudu, které nám probíhá před autem, mihla se I rodinka prasete bradavičného, než jsem ale nastartoval kameru, zmizeli v porostech a stále je kolem plno perliček a také pár antilop.
Nádherné prostředí buše. V pozadí stromy Pata.
Ještě nás šofér upozorňuje na bezlisté bílé stromy, na první pohled vypadají jako uschlé. Domorodci používají latex z těchto stromů jako jed a pokud je např. Kudu zasažena tímto otráveným šípem, uběhne max. 300 m, než padne. Strom zde nazývají Pata.
Auto s námi pomalu otáčí zpět směrem k lodžii. Sluníčko již začíná hřát, a tak někteří zmrzlí pozorovatelé zachumlaní do kapucí svých bund pomalu roztávají.
Nic moc teplo, ale bezpečno.
Ráno bylo poměrně chladno, s čímž jsem byl spokojen zřejmě jen já sám. Výlet trval 1,5 hodiny, jak bylo slíbeno a svůj účel splnil díky zahlédnutým nosorožcům dokonale. Vracíme se k lodžii. Cestou zpět vidíme zde v buši mnoho termitích staveb.
Termití stavby jsou zde vidět na každém kroku.
Je půl deváté a jsme opět přímo před lodžií. Jdeme přímo na snídani. Nic moc nám toho ti němčouři nenechali. Již včera na večeři do sebe ládovali vrchem spodkem. Kuchař tedy potupně dodělává vaječinu, slaninu a oka. No nic, alespoň se nepřejíme. Jdeme balit kufry, máme ještě hodinu čas.
Kufry jsou sbaleny
Je deset hodin, nakládáme se do autobusu a jedeme směr Windhoek.
Cesta potrvá necelé dvě hodiny. Snad si ještě stačíme prohlédnout několik jeho památek.
Windhoek. Ještě rychlá prohlídka města.
Je slunečno a už také teplo. Jsme ve Windhoeku, kde naše cestování po Namibii končí.
A už tady máme autobus, který nás veze na letiště.
Odjezd na letiště.
Letiště ve Winhoeku.
Tak ještě ahoj, jižní Afriko, ahoj Namibie.
Ahoj Namibie.
